PP – Prasátko Pepř

Ahoj, chtěl bych se Ti představit. Jsem vepřík, který se jmenuje Pepřík. Vlastě se jmenuji Pepř, ale to se mi nelíbí. Také se mi nelíbí, když mi někdo říká, že jsem prase. Já tedy jsem, ale vepř zní lépe.

I když to není vidět, jsem už strašně moc staré. Narodilo jsem se v Praze v roce 1600. To Praha vypadala úplně jinak. Jiné domy, jiné ulice, lidé jedli jinak, jinak se oblékali. Teď se o této době děti učí ve školách jako o rudolfinské Praze.  Rudolf byl císař, ale u něho jsem nebydlel. Měl jsem svůj chlév na rozhraní Starého a Nového Města. Můj pán byl zručný soukeník. Vyráběl sukna, ze kterých se vyráběly třeba dámské pláště. Jednou nechal pootevřená dvířka od chléva a já jsem odešel. Toulal jsem se Prahou a byl jsem šťastný. Vždy se na ulici našlo něco dobrého k jídlu. Jen jsem si musel dávat pozor, protože lidé mě neradi viděli procházet se jen tak. Já jsem totiž nebyl sám. Toulalo se nás hodně. Stále jsem potkával jiné vepříky, kteří se buď ztratili, nebo se byli porozhlédnout po něčem k jídlu. Naše přítomnost v ulicích však nebyla vítaná. Dokonce Magistrát hlavního města Prahy vydal vyhlášku, že:

"Stran dobytka sviňského, který se po ulicích toulá, přikazujeme, aby to více trpíno nebylo. Kdo by se nezachoval, dobytek nechť se mu pobere do špitálu."

Co tomu říkáte? Diskriminace, co? Procházkami jsem se dostal až na dvůr císaře Rudolfa. V Jelením příkopě pod Pražským hradem jsem si našel místo, kam jsem v noci chodíval spát. Navíc se do příkopu házelo spoustu odpadků a zbytků z císařské kuchyně, takže jsem hlady netrpěl. Právě naopak.

Jednou jsem však vypil něco divného. Ještě to bublalo, bylo to teplé a mělo to zvláštní barvu. Bylo to pod věží, která se jmenuje Mihulka, v níž byla alchymistická dílna. Kdybych věděl, že někdo vylil z okna elixír mládí, který pro císaře připravovali jeho alchymisté v čele s Edwardem Kelleym, asi bych ho neochutnal. Jak moc mi pak bylo špatně. Lehl jsem si a spal jsem a spal. Když jsem se probudil, Praha vypadala jinak. Po dalším spánku opět jinak. Někdy jsem se šel projít.  Pozoroval jsem, jak se město mění. Vždy jsem narazil na spousty nových věcí. Vždy jsem se vracel do Jeleního příkopu, kde jsem se cítil bezpečně.

Někdy jsem se dokonce dostal i do minulosti. Je to celé podivné, ale pravdou je, že jsem toho už zažil hodně, hodně jsem i viděl. A tak Vám mohu i o spoustě věcí vyprávět.

Nedávno se mi zastesklo po domově. Vydal jsem se hledat svůj původní domov. Můj soukeník už samozřejmě nežil.

Nestál ani jeho dům, ani můj chlév.

Vše se změnilo...

 

2016

Dalibor z Kozojed (9/2016)

Ema Destinová (10/2016)

Franz Kafka (12/2016)

Kníže Boleslav II. a sv. Vojtěch (17/2016)

Jakub Pinkas (19/2016)

Pan Kolowrat-Krakowský (34/2016)

 

2017

Olbram Zoubek (5/2017)

František Bílek (16/2017)

Jan Amos Komenský (18/2017)

Jan Hus (22/2017)

Josef Ressel (25/2017)

Tomáš Garrigue Masaryk (40/2017)

David Černý (45/2017)

František Odkolek (49/2017)

Josef Navrátil (51/2017)

 

2018

Alfons Mucha (3/2018)

Sv. Roch (20/2018)

Vítězslav Nezval (25/2018)

Václav Jan Tomášek (26/2018)

Viktor Ponrepo (31/2018)

Josif Plečnik (33/2018)

 

V závorce je uvedeno číslo perličky a v jakém roce vyšla na fb/webu Peprné Prahy

2016

Franz Kafka dopsal povídku Venkovský lékař (12/2016)

Po poradě se sv. Vojtěchem založil nejstarší pivovar u nás. A vytáhl ze studánky břevno – i s knížetem Boleslavem II. (18/2016)

Jakub Pinkas založil hospodu U Pinkasů a přivezl sem z Plzně pivo. (19/2016)

V Kolovratském paláci ve Valdštejnské ulici se jednomu salonku říká Zelený a druhému Růžový. (25/2016)

 

2017

Inspiroval Františka Bílka k výzdobě vily na Hradčanech. (16/2017)

Pomohl při vymýšlení lodního šroubu. (25/2017)

Skrz Jelení příkop se nakonec nepostavila elektrická dráha - tramvaj. (34/2017)

Socha TGM na Hradčanském náměstí váží 555 kg. (39/2017)

Masaryk se díky vepříkovi stal PhDr, profesorem, politikem, prezidentem. (40/2017)

Masaryk pozval na Pražský hrad architekta Plečnika. (41/2017)

Plečnik postavil kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. (44/2017)

Na Žižkovský televizní vysílač se dostala lezoucí miminka. (46/2017)

Tři miminka od Davida Černého se dostala také na Kampu. (47/2017)

Ostrov v Praze se jmenuje Kampa. (48/2017)

 

2018

Pomáhal při instalaci hlavy Franze Kafky za Quadriem. (12/2018)

Stoj času – metronom – na Letné se často zastavuje. (14/2018)

Ohňostroje se často odpalují poblíž Letenské pláně. (15/2018)

Vzniklo v Praze první kino. (31/2018)

Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně má obrovské hodiny. (33/2018)

1. - 1. 1. 2016 PPP - Představení prasátka Pepříka

Ahoj, jmenuji se vepřík Pepřík a znám Prahu jako své paznehty. To znamená, že ji znám dobře. A protože se o své vědomosti rád podělím, zvu tě na procházku. Každý týden ti poodkryji jedno tajemství a ty objevíš jednu perlu. Budeme chodit sem a tam a rozhodně se nebudeš nudit. Tak se těš, příště už vyrazíme. Ale kde bychom měli začít? Jen počkej, člověče!

 

 2. - 22. 1. Kam odešli Adam s Evou po vyhnání z Ráje?

Začneme od Adama. A když už, tak v srdci Starého Města, na Staroměstském náměstí. Jistě znáte Týnský chrám, ale všimli jste si, že věže nejsou stejně široké? Té mohutnější se říká Adam a ta užší je Eva. Zkuste se na ně příště pozorněji zadívat. Vepřík by chtěl mít v Praze také svou věž. Jen neví, kde by měla stát. Ale ještě raději by měl na obloze svou hvězdu. Kdo ví, třeba ji má. Příště se zastaví u jednoho hvězdáře, který mu snad pomůže.  

 3. - 29. 1. Ticho! Je tu pochován Tycho. 

Minule nás vepřík Pepřík upozornil na různou šířku věží Týnského chrámu na Staroměstském náměstí. A vydal se dovnitř tohoto kostela, aby navštívil svého známého. Ale přišel už pozdě. Uvnitř této stavby narazil na hrob hvězdáře Tychona de Brahe. Vypráví se, že astronom zemřel u večeře ve společnosti císaře. Nechtěl odejít od stolu dříve než císař a praskl mu močový měchýř. Podle lékařů je to ale nesmysl, měchýř prasknout nemůže. Spíše to vypadá na otravu rtutí. Hrobka se naposledy otevřela v roce 2010. A předtím až v roce 1901. Kdy se hrobka otevře znovu, pokud by zůstala zachována délka přestávky? Vepřík to ví a už se na ten rok znovu těší!

 4. - 5. 2. Kalich pryč. Kdo chce pít, ať jede do Poděbrad. 

Vepřík se sice minule nedozvěděl, zda má na nebi svoji hvězdu, ale při odchodu z Týnského chrámu se zastavil a znovu se podíval na Adama a Evu. V průčelním štítu je socha Panny Marie. A kolem ní je svatozář ze zlata. Víte, odkud svatozář pochází? V době husitské na stejném místě stál měděný pozlacený obrovský kalich. A pod ním mramorová socha krále Jiřího z Poděbrad. Po nějakém čase však byly kalich i socha strženy. No, a zlato z kalicha bylo použito právě na svatozář. A září skutečně krásně. A nejen v září. Září jako skutečná hvězda. Ale to není ta jeho hvězda. Za týden se vydá hledat na Pražský hrad. A Vy jste na tuto procházku srdečně zváni. 

 5. - 12. 2. MTJ - Tajemná písmena nad vchodem do Hradu.

Dnes se dostáváme s vepříkem Pepříkem na Pražský hrad. A při vstupu na první hradní nádvoří procházíme bránou, kde můžete rozeznat tři písmena. Co by tak mohla znamenat? Pokud v nich vidíte iniciály české královny Marie Terezie a jejího syna, pozdějšího císaře Josefa II., tak vidíte dobře. Čeho si to prasátko nevšimne, že? Schválně, na co nás upozorní příště - tedy v pátek v pět padesát pět.

 

6. - 19. 2. Nejstarší platan v Praze

Vepřík Pepřík už měl dost Staroměstského náměstí a Pražského hradu. Proto nás v jeho dnešní perličce zavedl na tajné místo, kde to on sám má moc rád. Až půjdete kolem Lennonovy zdi na Malé Straně, zkuste zvednout hlavu a podívat se, co roste za zdí. Uvidíte tam totiž tzv. Beethovenův platan - nejstarší platan na území Prahy a vůbec nejmohutnější památný strom v celé Praze. Stojí na zahradě Velkopřevorského paláce. A pokud se pod platan chcete posadit, musíte se např. vydat na nějakou Peprnou procházku. Třeba jako děti, které šly v prosinci hledat Mikuláše. Zahrada totiž běžně přístupná není.

 

 7. - 26. 2. Co snědl kůň ze střechy Národního divadla?

Vepřík Pepřík nám dnes představí svého kamaráda. Jedná se o koníka, který bydlí na střeše. Triga - to je správné označení jeho a dalších dvou kamarádů koníků. Ovšem jen Pepříkův kamarád je něčím zvláštní. Při rekonstrukci v roce 2000 v něm byly nalezeny dobové dokumenty z let 1940 a 1966. Musel mít chudák asi velký hlad, viďte? Až půjdete kolem, zkuste si tipnout, který z těch koníků to je. Tak hyjé!

8. - 4. 3. Kdo přišel na Hradě o hlavu?

Minulý týden nám Pepřík představil svého kamaráda koníka z Národního divadla. Není to jediný jeho koňský přítel v Peprné Praze. Blízký je mu i ten na třetím nádvoří Pražského hradu, který nese svatého Jiříka. Je pěkně starý, světlo světa spatřil už za Karla IV. Při jednom požáru urazili Jiříkovi ruku, potom zase při jednom turnaji na něj vylezli lidé a koníkovi urazili nedopatřením hlavu. To byla poslední kapka. Kůň se svatým Jiřím odklusal do nedalekého královského paláce se schovat. A své místo přenechal dvojníkovi. Ale nikomu ani muk! Jo, a příště se těšte na kozy!

 

9. - 11. 3. Koza je kámoš, ne žrádlo!

Tak tohle se honilo vepříkovi Pepříkovi hlavou, když poprvé slyšel o Daliborovi. Lidé o něm mluvili hezky, ale vepřík si postavil hlavu a odmítal se s ním setkat. Proč? No protože byl z Kozojed! Takže ho vůbec nelitoval, když ho zavřeli do věže na Hradě. Jo, a ještě něco. Není to pravda, že by se naučil hrát na housle. Pěkně kecá. Pepřík ho nikdy neslyšel. Jak by také mohl, když se první housle dostaly do Čech až 100 let po Daliborově popravě. Kdyby byl vegetarián, neskončil by jistě tak špatně. Ale umění v Daliborce vepřík slyšel. Jaké? Počkejte si ještě týden.

 

 10. - 18. 3. Dalibor slyšen v Daliborce - i po smrti.

Minulý týden se s Vámi vepřík Pepřík podělil o to, co si myslel o Daliborovi z Kozojed. A že si k obranné věži chodíval poslechnout umění. Ale ne od tohoto Dalibora. Ema Destinová, slavná pěvkyně, po představení v Národním divadle totiž jezdívala se svým pěveckým partnerem právě do Daliborky a jen tak si tam spolu znovu přezpívávali žalářní scénu. Bylo to dojemné. I vepřík uronil slzu. I když se jednalo o operu Dalibor.

 

 11. - 25. 3. Národ sobě - zvířata národu!

Děti mají za sebou procházku do Národního divadla. A na Národní divadlo v minulé PPP - Perličce prasátka Pepříka, se kterou se setkáváte vždy v PPPP - v pátek 5:55, zavzpomínal i náš vepřík. A na co se zaměřil v tomto týdnu? Na lustr, ke kterému děti zdvihaly hlavy. Při požáru byl ten původní zničen, ale lidé věděli, co dál. Rozřezali ho na kousky a byly z něj vytvořeny pamětní medaile, které se prodávaly po třech zlatých. I vepřík si jednu koupil. A víte, kde vzal tři zlaté? Přece v jedné uličce..

 

 12. - 1. 4. Zlatá ulička - vepřová hospoda U líčka

Zlatá ulička je kousek od místa, kde Vepřík tenkrát nalezl útočiště. Vzpomínáte si, jak se napil toho záhadného elixíru, když nocoval v Jelením příkopě pod věží Mihulkou? Do Zlaté uličky chodil na návštěvu např. za spisovatelem Franzem Kafkou, který zde v letech 1916-1917 bydlel v domku č. 22. I návštěva vepříka jistě inspirovala spisovatele k dokončení povídky Venkovský lékař. Nicméně do lékárny chodil Pepřík jinam. Měl jednu oblíbenou na Starém Městě. Ta fungovala v domě, kde se později narodily všechny tři Franzovy sestry. Tam se vydáme příště.

 

13. - 8. 4. Kam do lékárny pro tabák?

Dům U Minuty blízko Staroměstské radnice získal svůj název od tabáku, který byl v nabídce místní lékárny. Tabák se zde prodával nadrobno nasekaný, tedy municiózní. Vepřík Pepřík k tomu dodává, že trvalo zhruba minutu, než zákazník tabák vykouřil. On sám to však nikdy nezkusil. Ale lékárna toho nabízela samozřejmě více. Ovšem nejde vždy pomoci každému. Pokud je třeba někdo vyhozen z okna, jak se to děti na procházce o víkendu dozvěděly, nepomůže mu ani prasátko s kurzem první pomoci. Nechme si toto defenestrační novoměstské radniční téma raději na další týden.

 14. - 15. 4. Zač je toho loket? 

Vepřík Pepřík nás dnes vzal na Novoměstskou radnici. Ano, na místo, které je cílem dubnové Peprné procházky. Minule jsme naznačili, že z oken radnice letělo několik osob. To však není jediná věc, která je na této budově zajímavá. Vepříka Pepříka zaujala železná tyč, která je vsazena do zdi radnice. Prý se jedná o pražský loket. Nyní už prasátko ví, zač je toho (pražský) loket. Je za skoro šedesát centimetrů.

 15. - 22. 4. Samá voda, přihořívá, hoří! 

Vepříkovi se minule loket na zdi radnice líbil tolik, že začal pátrat, jestli neobjeví ještě nějaký další. Na Staroměstské radnici - samá voda. Na Malostranském náměstí, kde na několika místech stávala radnice - přihořívá. Na radnici na Hradčanech - hoří. On ho skutečně našel. Druhý pražský loket, tentokrát umístěný na dveřích. Ovšem zapálený vepřík není bezpečný. Zvláště, pokud si to míří přímo na Pohořelec.

16. - 29. 4. Oheň není hračka

Na Pohořelci hořelo často. Tím, že jsme si hráli s prasátkem hru samá voda, přihořívá, hoří,  jsme se nechtěli tohoto místa dotknout. I když je pravda, že jak na Malostranském náměstí začalo minulý týden přihořívat, tak skutečně z domu přímo stojícím na náměstí se rozšířil snad nejhrůznější požár na levém břehu Vltavy. Bylo to v roce 1541. A vepřík si dobře pamatuje, jak upaloval v té chvíli k vodě. Kam? To se dozvíte opět za týden.

 

 17. - 6. 5. Nejen losos cestuje proti proudu

Kdo si z Vás minule tipl, že vepřík běžel při požáru k Vltavě, neuhodl. On ze svého domova v Jelením příkopě skočil do potoka Brusnice, který tudy protéká. A vydal se hezky proti proudu. A také proti času. Co krok, to jeden rok zpět. A víte, kam došel za 548 kroků? A víte, jaký byl tedy rok? Došel ke studánce, kde se právě setkává kníže Boleslav II. se sv. Vojtěchem. Ze studánky se vepřík chtěl napít, ale nešlo mu to, protože v ní plavalo břevno. Potichu zachrochtal, že je z toho jelen. Ale to neměl dělat.

 

 18. - 13. 5. Lepší pivo v žaludku nežli voda na plicích

Příhoda u studánky v Břevnově (které dostalo jméno právě podle plavajícího břevna) se nyní vykládá, že se z ní chtěl napít jelen. Ale u pramene potoka Brusnice to byl vepřík, kterého potkal sv. Vojtěch a kníže Boleslav. Studánka byla od břevna vyčištěna a vodu z ní ochutnali všichni tři. Voda byla dobrá, ale pořád měl Pepřík pocit, že tomu něco chybí. A tak se poradil s Vojtěchem a založili spolu nejstarší pivovar u nás. A Břevnovský klášterní pivovar sv. Vojtěcha je tu dodnes.

 

19. - 20. 5. Pink Pong = růžový Pong?

Minulý týden jsme se dostali do benediktýnského kláštera v Břevnově, kde vepřík inicioval založení nejstaršího pivovaru. Ovšem pivovar v Břevnově byl pro jeho nožičky trošku z ruky. Tedy z nohy. Hospůdka, která se mu dostala doslova pod kůži, stojí na hranici Starého a Nového Města. A jmenuje se právě podle barvy vepříkovy kůže. A vepřík zařídil to, že se zde poprvé objevilo pivo z Plzně. Tak kdo uhodne, kde se setkáme příště s vepříkem? Františkáni už vědí!

20. - 27. 5. Plzeň v Praze

Jakou barvu má kůže prasátka? Ano, růžovou. A víte, jak se řekne anglicky růžová? Ano, pink. A právě Jakub Pinkas použil barvu vepříkovy kůže a založil u kostela, kde sídlí františkáni, hospodu u Pinkasů. Vepříka tam chovali ve velké vážnosti. Měl tam i své vlastní korýtko - hned u nejvyššího chrámu v Praze - Panny Marie Sněžné. Kam Pepřík vyrazí nyní? Růžové už bylo dost. Skutečně? To si jenom myslíte. Však uvidíte za týden.

  

 21. - 3. 6. Krásná růže v sadu kvetla.

Z restaurace U Pinkasů si to vepřík namířil … Bylo to těžké rozhodování, kam nakonec půjde. Ale protože měl v hlavě písničku o růži, která kvetla u besídky ve chvojí a vepříkovi spletla hlavu … vydal se ji hledat. Kde hledat v Praze růžovou zahradu? U kostela sv. Jindřicha a Kunhuty je sice zeleň, ale růže tu už nerostou. Ty zde připomíná už jen jedna ulice. Jaká? No přece Růžová. 

22. - 10. 6. Mají růže trny? Nebo jsou to trny, které mají růže?

A rostou tam růže? Nerostou! A co se vrátit zpátky? Ke kostelu Panny Marie Sněžné. Vždyť ve františkánské zahradě, kde kvetou stromy a voní bylinné záhony, můžeme narazit na spoustu krásných, živých růží. A co ten domeček uprostřed? Před nedávnem zahradní domek, předtím lékárna. A nebo také márnice bratří. To není růžové téma. A když Vám vepřík prozradí, že tu také tekla krev. No, od trnů to nebylo. To bylo tak...

  

23. - 17. 6. Poslední blahořečení u nás - na jak dlouho?

V dobách Rudolfa II. se pražská lůza rozhodla zaútočit na katolické kláštery. A nejhůře to asi schytal františkánský klášter. Obětí v něm bylo celkem 14. Mezi řeholníky byl i vikář či kněží. Vepřík viděl ta zohavená těla a snažil se je pohřbít sám. Nyní odpočívají v boční kapli kostela Panny Marie Sněžné. A zajímavé je, že všech 14 mužů bylo nedávno blahořečeno. V roce 2012. Nikdo další od té doby u nás blahořečen nebyl. Vepřík by to přece věděl.

 24. - 24. 6. Není kolovrat, jako Kolovrat

Minule to bylo o krvi, předtím o růži. Je logické, že vepřík, který má tak rád Šípkovou Růženku, si položil nahlas tuto otázku: „Dá se najít v Praze nějaký kolovrat?“ Šel kolem dobře oblečený pán, myslel si, že vepřík mluví k němu a povídá: „Jasně, Kolovrat je právě doma.“ A ukázal na vzdálený palác. Vepřík nechápal, ale došel k tomu domu a celý ho prolezl. Jenže kolovrátek nikde. Ovšem objevil možná něco cennějšího.

25. - 1. 7. Místo, kde to hýří barvami

V minulé perličce navštívil vepřík Pepřík palác, který zakoupila paní Černínová. Původně hledal kolovrátek. Ale nenarazil na něj. Ovšem objevil salonek plný dobrot. Zaprášilo se po nich tak rychle, že se salonku začalo říkat Růžový (podle barvy vepříkovy kůže). Pepřík to však s konzumací přehnal a v jednom salonku… zkrátka se mu pak začalo říkat Zelený salonek. A jeho srážka s beranem? Tedy s Rudolfem Beranem? Ta už sem nepatří.  

26. - 8. 7. Překročí vepřík hranice jiného státu?

V minulé perličce vepřík navštívil salonky v Kolovratském paláci ve Valdštejnské ulici. Hledal tam kolovrátek - ovšem bez úspěchu. To, co se stalo v Zeleném salonku, nebylo Pepříkovi příjemné a pěkně se začervenal. Také to tam pak musel pořádně vybílit. Počkejte - zelená, bílá, červená. Vepřík je asi na stopě! Jaká země má tyto tři barvy na své vlajce? Další Kolovratský palác je přece kousek odsud. Neposílal ho tedy předtím ten hezky oblečený pán tam?

27. - 15. 7. Vepř? Non, capisco! Maiale? Si, si.

A už je vepřík tady. Ale kudy dovnitř? Jeden vchod od Zámeckých schodů vede do druhého patra paláce, do kterého se můžete dostat i z Nerudovy ulice. Celkem zajímavý výškový rozdíl. Jeden z původních domů koupil Zdeněk Lev (z Rožmitálu) a pak tu přestavoval Jiří Žabka (z Limberku). To je zvěřinec. A orlice u vchodu? Ta přilétla přímo ze znaku Kolovratů. Ale je zavřeno. Vepřík ustavičně potřebuje pomoc. Ta je však blíž, než si myslí.

28. - 22. 7. Kdo hledá, najde. I s pomocí Boží.

Náš vepřík hledá v Praze kolovrátek. Nejdříve pátral v Kolovratském paláci ve Valdštejnské ulici. Celý ho prolezl a nic. Pak se dostal ke Kolovratskému paláci v Nerudově ulici. Ten zase obešel a našel dva vchody, ovšem dovnitř se nedostal. Kdo mu nyní pomůže? Co třeba Panna Marie? Přímo vedle Kolovratského paláce v Nerudovce totiž vepřík našel kostel Panny Marie Matky ustavičné pomoci. A to by bylo, aby zde nenašel odpověď.

29. - 29. 7. Zrušit klášter? To je mi divadlo!

Kostel Panny Marie Matky ustavičné pomoci se někdy zkráceně nazývá U Kajetánů. Kostel s klášterem původně patřil řádu theatinů, kterým se říká kajetáni - podle zakladatele řádu sv. Kajetána. A v kostele se skutečně Kajetán objevil. Sice ne ten svatý, ale Josef Kajetán Tyl. V refektáři zrušeného kláštera zde zřídil české divadlo. A Vepřík zde našel v prachu pozvánku na premiéru Fidlovačky - do Stavovského divadla. Že by stopa?

30. - 5. 8. Fidlovačka - žádná rvačka?

Vepřík se dostavil před Stavovské divadlo. Je rok 1834. Za pár dnů jsou Vánoce a v budově divadla poprvé zní píseň Kde domov můj. Slova, která pronášel vepřík při bloudění Prahou a která inspirovaly Josefa Kajetána Tyla. Že je Tyl spojí s fidlovačkou, tedy s nástrojem ševců, který používají k hlazení kůže, netušil. Jinak by se pral. Takové hlazení rád nemá. A navíc sem přišel kvůli kolovrátku, který už má na dosah.

31. - 12. 8. Hraběcí Nosticovo, pak Stavovské, potom Tylovo, nyní opět Stavovské.

Počkat, počkat, řekl si vepřík, když chodil kolem Stavovského divadla. Tady jsem už byl! Padesát let před Fidlovačkou zde skutečně vepřík zhlédnul světovou premiéru opery Don Giovanni od pana Mozarta. A už tenkrát ho zajímalo, kam se poděl hlavní hrdina na konci hry. On se totiž propadl do pekla. A tak vepřík vstoupil do divadla, proklouzl do suterénu a narazil na dveře. Jsou pootevřené a za nimi je chodba.

32. - 19. 8. Tajná chodba stále existuje

V minulé perličce se vepřík pustil do prohledávání Stavovského divadla. Narazil v suterénu na tajemnou chodbu, kterou se vydal. A vstoupil tak do nějakého paláce. Nutno připomenout, že poslední dva paláce, ve kterých se vepřík objevil, se jmenovaly Kolovratské. A tento je Kolovratský také! Vyběhl do přízemí, do prvního patra a tam... Ne! To není možné! Vepřík číst umí, ale nevěřil svým očím. Objevil totiž konečně Kolowrátek!

33. - 26. 8. Věrně a stále

Posledních deset perliček hledal vepřík kolovrátek. Pohádka o Šípkové Růžence ho zavedla do několika paláců, ve kterých bydleli Kolovratové. A ten poslední, na Ovocném trhu, mu poskytl odměnu. Nenašel sice kolovrátek, ale objevil Kolowrátek. Nadační fond, který je určen mj. nadaným dětem, je mu blízký. I vepřík se snaží dětem pomáhat, otevírat jim oči. Třeba skrze perličky, se kterými Vás týden co týden seznamuje.

34. - 2. 9. I zemědělství mělo svého Baťu

Pan Kolowrat-Krakowský, který obýval svůj palác na Ovocném trhu, si nechal postavit v Praze v roce 1927 jeden z nejmodernějších domů té doby - palác Chicago. A protože pan Kolowrat byl i šikovným zemědělcem, zřídil v moderním domě prodejnu mléka, zeleniny a domácího chleba.  To se vepříkovi moc líbilo a často dostal i on něco na zub. A tak jednou hodného majitele zavedl ke kameni, který připlul do Prahy přímo z Chicaga. Tušíte, kam ho odvedl?

35. - 9. 9. Co krev spojí, moře nerozdvojí

Z paláce Chicago, který stojí v ulici Národní, si to vepřík namířil přímo k Vltavě. A poslední dům, který stojí v té samé ulici po levé straně, je obrovský. Vepřík už tady obdivoval lustr i trigy. Ale i v podzemí se ukrývají poklady. Můžete zde totiž objevit několik základních kamenů Národního divadla. Nejdál to měl bílý mramorový kámen, který připlul z Chicaga. Přes sedm tisíc kilometrů způsobilo více než roční zpoždění. Ale nakonec dorazil.

 

36. - 16. 9. Do Ameriky na jedno

Vepřík Pepřík sice umí cestovat časem, ale pohybuje se výhradně po Praze. To takový Antonín Dvořák, ten navštívil i Ameriku. Vepřík však může Ameriku obdivovat také. I když jen vilu, které se jinak říká Michnův letohrádek. Nyní je zde Muzeum Antonína Dvořáka, i když ten tu nikdy nebydlel. Dvořák, autor světoznámé Novosvětské, se prý inspiroval při cestě po Americe. Vepřík však tuší, že to bylo spíše tady, v zahradní restauraci Amerika.

 

37. - 23. 9. Odjel Pepřík s Dvořákem na Měsíc?

Novosvětská symfonie, o které se minule vepřík Pepřík zmínil, zazněla i po přistání amerických kosmonautů na Měsíci. Antonín Dvořák, mj. ředitel americké národní konzervatoře v New Yorku, ředitel Pražské konzervatoře a od samotného císaře povýšený do hodnosti rytíře, má v Praze svoji sochu. A také svůj vlastní sál. Ten je v budově, kde dirigoval úplně první koncert České filharmonie. Kde tedy najdeme jeho sochu?

 

38. - 29. 9. Inu, inu, sejdeme se v Rudolfinu?

Uhodli jste, kam minulý týden dokráčel vepřík Pepřík? Jak název dnešní perličky napověděl, hledaným místem se stala budova pojmenovaná Rudolfinum. Lidé si ji často pletou s nedalekým komplexem, který nese název Klementinum. A pak je v Praze také Karolinum. Rudolfinum je pojmenované podle Rudolfa. Podle Rudolfa II.? Kdepak! Podle korunního prince Rudolfa. Postaveno bylo čtyři roky po požáru Národního divadla.  

 

39. - 7. 10. Hledal zlato, dojel na to.

V poslední perličce jsme zmínili Rudolfa II. Tento panovník se rád obklopoval alchymisty. Jedním z nich byl Edward Kelly. Tento anglický alchymista, který například bydlel na Karlově náměstí v tzv. Faustově domě, měl život hodně těžký. V mládí mu byly uříznuty obě uši (za podvod, kterého se dopustil), pak přišel o jednu nohu, později si zlomil druhou. A nakonec prý vypil smrtící lektvar. Chudáček, politoval ho vepřík.

 

40. - 14. 10. Díra ve stropě - střešní okno středověku

Nejen Edward Kelly bydlel ve Faustově domě. Dům vlastnil vévoda, potom novoměstský písař, císařský lékař, císařský rada či rytíř. Faust však ne - přesto byl ve stropě nalezen dodatečně zazděný otvor. A nejen ten. Také zazděné dětské botičky. A kosterní pozůstatky koček. Jak se tady mohly objevit, divil se vepřík. Pepřík zná jedno místo v Praze, kde je k vidění také pozůstatek kočky. Jestli chcete, zavede Vás tam příště.

 

41. - 21. 10. Mluvit se dá i beze slov

Dnes nás vepřík Pepřík zavede do ulice Mostecké, která je pokračováním Karlova mostu na Malé Straně. Po levé straně (téměř už u Malostranského náměstí) stojí dům U Bílé růže. Parcela je široká pouze 10 m, ale hluboká (tedy ne dolů, ale dozadu) až 70 m! Za pozornost stojí bronzové dveře, které zachycují symbolický dialog mezi J. A. Komenským a Erasmem Rotterdamským. I kočka je na dveřích. Ale živá! Jak to?

 

42. - 28. 10. Pepřík v zemi za zrcadlem

Svět na ulici je jiný, než svět za vstupními dveřmi. Své o tom ví dům, který jsme minule navštívili. Co asi skrývají dveře z druhé strany? Jan Amos a Erasmus si na přední straně povídali, ale na druhé straně už na židlích nesedí. Dokonce i židle změnily svoji podobu a jsou více moderní. Myš z přední strany, která utíkala před kočkou, se nám změnila v myš počítačovou. A z kočky zůstaly pouze kosti. Mňau.

43. - 3. 11. Postůj a vstoupíš

Vepřík Vám v předminulé perličce představil kočku živou, která v minulé perličce zemřela. To ho přinutilo si vzpomenout na slova sv. Františka z Assisi, který říkal, že: „Kdo se dává, ten přijímá, kdo na sebe zapomíná, ten je nalézán, kdo odpouští, tomu je odpuštěno, kdo umírá, ten povstává k věčnému životu.“ Pepřík následoval nejen slova sv. Františka a došel k bráně do Františkánské zahrady. A zastavil se.

44. - 11. 11. Když na Semaforu svítí zelená

Naše prasátko se v minulé perličce zastavilo před Františkánskou zahradou. Ale ne snad proto, že by narazilo na zavřenou bránu. Ono narazilo na Semafor. A čekalo na zelenou. Zelená však tady už nesvítí. Divadlo Semafor, které v bývalé pasáži Alfa zažilo svou nejslavnější éru, už funguje jinde. I pasáž se dnes jmenuje jinak - Stýblova. A proč zrovna Semafor? SEdm MAlých FORem. Které to asi jsou?

45. - 18. 11. Otvor po hřebu v dlani

U brány sv. Františka se prasátko pustilo do luštění všech těch výjevů, kterých je na bráně celkem 24. Objevilo i to, že na bráně je celkem 26 různých hlav - masek. A úplně vlevo nahoře je dlaň. A vpravo nahoře je také dlaň! A na té pravé je taková malá kapička. Není to náhoda, ona má svůj význam. Představuje totiž kapku krve. Sv. František byl totiž první, u kterého se objevila stigmata, tedy Kristovy rány.

46. - 25. 11. Když kostelík chátrá

Vepřík Pepřík nám poodhalí příběh ze života sv. Františka. V roce 1205 se svatý František modlí v polorozbořeném kostelíku sv. Damiána pod Assisi, když tu náhle uslyší hlas Krista: „Františku, dej do pořádku můj rozpadlý dům.“ Chlapec prodal všechno zboží z otcova krámu, dokonce i koně, na kterém přijel, aby měl na opravu kostelíka. Otec chtěl peníze vrátit, předal ho k civilnímu soudu a také ho přivedl před biskupa. A tam…

47. - 2. 12. O čem jen zpívají ptáci?

Po prodeji otcova majetku, aby měl sv. František na opravu kostela, byl otcem předveden před biskupa. Než otec stačil vznést svoji stížnost, František se svlékl do spodků a sdělil: „Dosud jsem Tě nazýval otcem, ale nyní mohu pravdivě říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích“. Poté odešel do lesů, miloval vše živé a ptáci mu jeho kázání opláceli zpěvem. Sv. František by jistě měl rád i vepříka. Ten se s ním však nesetkal. Bohužel.

 

 

 

Perličky prasátka Pepříka fotí Veronika Zajícová - verunkazajicova@seznam.cz; (FB: Veronica-Photography) a Libor Peprný. Na webu se objevují s mírným zpožděním, na facebooku však pravidelně každý pátek v 5:55.

1. - 6. 1. 

Je nový rok. A vepříka čeká další dobrodružství. Vše začalo tím, že dostal upozornění, že ho na poště čeká zásilka. A tak se vydal do Jindřišské ulice, kde stojí budova hlavní pošty. Nyní je tu hodně živo, ale za časů Karla IV. se v těchto místech usadil jeho osobní lékárník, který tu založil zahradu na pěstování léčivých bylin, považovanou za první botanickou zahradu v Evropě. Vepřík by mohl vyprávět, co tu nadělal škody. Omylem.

 

2. - 13. 1.

Vraťme se však k zásilce, o které se vepřík minule dozvěděl. Nečekala ho ani v dopise, ani v balíčku. Vyzvedl si pouzdro, které přilétlo potrubní poštou. Víte, že celkem bylo v Praze 55 km tras? Že z hlavní pošty na Pražský hrad to trvalo 8 minut? Vepříka napadlo, že by potrubí sám vyzkoušel. Když však spatřil, jak malé je to pouzdro, zjistil, že by se do něj nevešel. A navíc - limit zásilky je do tří kilo. Taková dieta by ho zabila.

 

3. - 20. 1. 

 Co bylo v pouzdru? Nic. Ale v adrese odesílatele bylo uvedeno: „Dům matky“. Je to všechno nějaké divné, řekl si vepřík. Kdo a proč mu píše? Šel hledat Dům matky. Kdo v něm bydlí? Asi nějaká matka. Ale čí? A kde ten dům je, řekl si vepřík a vyrazil ven. A jak tak míjel budovu Rudolfina, kde v minulém roce narazil na Antonína Dvořáka, všiml si divné kostky. Kostky, které vstávají vlasy hrůzou. Na náměstí Jana Palacha.

 

4. - 27. 1.

A hned vedle Domu matky stojí i Dům syna. Nebo také Dům sebevraha. Toto dílo připomíná památku Jana Palacha, který se upálil v horní části Václavského náměstí. Jan Palach studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. A její hlavní budova stojí na dohled od těchto dvou domů. Vepřík si nedovede představit, jak muselo Janovi být, když se polil hořlavinou a zapálil se. Neumí si to představit. Nechce.

5. - 3. 2.

Tři dny poté, co se Jan Palach polil hořlavinou, zemřel na následky popálení. Ve stejný den již sochař Olbram Zoubek snímá Janovi masku. Má v tom velkou praxi, dokonce sejmul masku i Pepříkovi, ale nyní je to něco jiného. Jan je po smrti. Rodí se posmrtná maska. Za 21 let ze sádrového odlitku vytváří kovovou kopii, kterou nyní najdete na budově Filozofické fakulty UK. 16. ledna je pod ní nejvíce květin.   

6. - 10. 2.

Dnes se s Janem Palachem vepřík Pepřík rozloučí. A to přímo na Václavském náměstí. Tedy na místě, kde došlo k tragédii, o které již byla řeč. Dnes jsou vidět v dlažbě dvě nízké kruhové mohyly spojené křížem. Poloha kříže naznačuje směr, kde Jan padl k zemi. Kříž je ohořelý. Na kříži však není pouze Palachovo jméno. Své místo tu má i Janův jmenovec, který se v posledním dopise označil jako Pochodeň č. 2. Jan Zajíc.

7. - 17. 2.

Jan Zajíc, následovník Jana Palacha, byl zmíněný v předchozí perličce. Několik desítek metrů od kříže v zemi najdete na Václavském náměstí další památku na tohoto středoškoláka, který zde v plamenech ukončil v půl druhé odpoledne svůj život. Bylo mu pouhých osmnáct let. A vepříka velmi oslovil jeho dopis na rozloučenou, který napsal rodině. Končí takto: „Pozdravujte kluky, řeku a les. Sbohem a odpusťte. Honza.“

8. - 24. 2.

Václavské náměstí se stalo místem posledních dvou perliček. Přesně mezi oběma již zmíněnými památníky stojí sousoší se sv. Václavem na koni. Původní socha sv. Václava stála uprostřed náměstí, jak jezdí nyní tramvaje. Dnes můžete její kopii najít na Vyšehradě. Současný sv. Václav je doprovázen čtyřmi našimi patrony. Zkusíte je uhodnout? Je to sv. Ludmila, sv. Anežka, sv. Vojtěch a sv. Prokop.

9. - 3. 3.

 

Každý z pěti svatých, kteří jsou k vidění na horní části Václavského náměstí, stojí za samostatnou perličku. Vepřík Pepřík má asi nejraději sv. Anežku. Možná proto, že původně se s ní v tomto pomníku ani nepočítalo. Sv. Ivan byl ten, který byl nakonec Anežkou nahrazen. Vepřík ale přemýšlí, jak to ten sochař Myslbek věděl, že Anežka nakonec bude svatořečena? Stalo se to totiž až 80 let od oficiálního odhalení bronzového sousoší.

 10. - 10. 3.

Asi by bylo vhodné, kdyby se vepřík Pepřík zmínil o všech svatých, kteří se objevují u sochy sv. Václava na Václavském náměstí. Minule lehce zmínil sv. Anežku. Který svatý to bude dnes? Žádný! To víte, prasátko si v Praze všímá věcí, které člověku lehce uniknou. Dnes se soustředil na lipový lístek, který je kolem sochy sv. Václava ve velkém počtu. A přiznejme si, nám lidem doposud unikal. Ještě že máme takového průvodce.

11. - 17. 3.

List z lípy vepříka zaujal natolik, že se rozhodl hledat další. Dlouho chodil a pátral, když tu si vzpomněl na svoji úplně první perličku v tomto roce. Informoval nás v ní o botanické zahradě, která vyrostla v místech dnešní pošty v Jindřišské ulici. Seběhl k ní od sochy sv. Václava a zaradoval se. Kromě listů dubu, slunečnic a vlčích máků tu totiž skutečně rostou lipové lístky. Až půjdete někdy na poštu, najděte je také!

12. - 24. 3.

Lípa je naším národním stromem. K lípě vepřík přiběhl i v dnešní perličce. Našel ji v Národním divadle - v jedné ze čtrnácti lunet se souborným názvem Vlast. V nich je zobrazen příběh slovanského hrdiny. Ve Dvoře Králové se hlavní hrdina stává pěvcem, posilujícím národní sebevědomí. A aby toto posílení bylo co nejsilnější, stojí hrdina před lípou a je oblečen do červenobílých barev. Proč? Dozvíte se příště.

13. - 31. 3.

Červená a bílá byly naše oficiální barvy do roku 1920, kdy se k nim přidala modrá. Minule si jich vepřík všímal v Národním divadle. A protože rád chodí po Praze, přemýšlel, zda najde v Praze i nějakou podobně barevnou ulici. Našel. Krátká ulička Červená, dlouhá na délku jedné synagogy, skutečně v centru Prahy existuje. Jmenuje se podle židovských řeznických krámků, které byly červeně natřené. Vepřík se tam však stále bojí chodit.  

14. - 7. 4.

Z Červené ulice se vepřík dostal do Bílkovy ulice. Stačilo pouze přejít Pařížskou. Není to sice ulice Bílá, která je na Praze 6, ale ta svůj název dostala pravděpodobně od bílení prádla. Vždyť tu dříve stával dvůr U Bílků. A nemá tedy ulice název spíše od sochaře a architekta Františka Bílka? Vždyť výzdoba posledního domu v ulici, na kterém je napsáno „Okny vcházej zdraví, dveřmi dobrá vůle“, by klidně mohla být jeho dílem.   

15. - 14. 4.

Vepřík Pepřík se minule zastavil v Bílkově ulici, která se však nejmenuje po Františku Bílkovi. Což je ale škoda, protože kousek od ní vepřík našel sochu Mojžíše, která je Bílkovým dílem. Socha měla zajímavý osud. Během druhé světové války ji nacisté roztavili. Naštěstí existoval model, podle kterého byla socha po válce znovu odlita. A kam vyrazí prasátko příště? Podívat se na malou bronzovou verzi sochy. Do jedné vily. 

16. - 21. 4.

Vepřík přešel Vltavu a vystoupal až k vile Františka Bílka, kterou si sám pan architekt navrhl. Půdorys domu připomíná stopu kosy v obilí. Stěny doplňují masivní sloupy z pískovce ve tvaru svazků obilných klasů. Některé jsou záměrně nedokončené, protože ani v přírodě není nic konečné. Na této stavbě je vidět hluboké přátelství pána domu s Pepříkem. Nejednou mu totiž prasátko popisovalo, jaké to je žít v žitě. 

17. - 28. 4.

Nejen vila Františka Bílka, mimochodem první vila v Praze s rovnou střechou, kterou v minulé perličce navštívil vepřík, stojí za pozornost. Prasátko si užívá i zahradu kolem vily. Mohutné stromy, šišky na cestičkách i na trávě a do toho jedno sousoší. Autorem je opět pan sochař a architekt. Zobrazil na něm Jana Amose Komenského, jak se loučí s vlastí. Vepříkovi to bylo tenkrát líto, že odchází. Jan Amos mu dovedl naslouchat. 

18. - 5. 5.

Jan Amos Komenský, významný učitel a spisovatel, poznal vepříka ve svých dvaadvaceti letech, když jel z Německa přes Prahu do Přerova. Hodně si ti dva povídali. Amos byl nadšen vědomostmi, kterými ho vepřík překvapoval. Stejně tak si notovali v pohledu na pedagogické zásady a vzájemně se tak ovlivňovali. Nyní si na Amose vepřík může vzpomenout v domě U Zlatého slunce. I odkaz Komenského nám stále září. 

19. - 12. 5.

Když jsme si minule představili osobu Jana Amose Komenského, který si vysloužil přezdívku Učitel národů, rozhodl se vepřík několik perliček věnovat školství. A když se řekne v Praze slovo univerzita, každého napadne asi ta Karlova. Nejstarší univerzita severně od Itálie a východně od Paříže. Karolinum, tedy původně Karlova kolej, je komplex budov. A u vstupního dvora je kašna s Pepříkovými kamarády. Se třemi lvy. Ti však nedostudovali.

20. - 19. 5.

Navštívili jste někdy Karolinum? Pepřík tam byl jako doma. Ale to neznamená, že ho tam profesoři nechávali často po škole. To opravdu ne. Dobře se cítil v centrálním prostoru, kterým je Velká aula. Uvnitř můžete spatřit sochu zakladatele prestižní školy - Karla IV. Ale dovnitř se člověk jen tak nedostane. Ovšem zvenku můžete obdivovat krásný gotický arkýř Velké auly. Co to může být? Přeci kaple. Kaple vepřík rád.

21. - 26. 5.

„Půjdem spolu do Betléma.“ Nebojte, vepřík se nezbláznil. Vánoce jsou sice až za půl roku, ale protože jsme se minule bavili o kaplích, vzpomněl si vepřík na tu jeho nejoblíbenější. Alespoň mi to o Betlémské kapli tvrdil. Název kaple však nepřipomíná událost narození Ježíška. Připomíná krveprolití, které se po narození odehrálo. Vyvraždění malých dětí, které nařídil král Herodes. Kaple je tak zasvěcena všem malým, kteří nepřežili.

22. - 2. 6.

Betlémská kaple je však spojována nejvíce se jménem jednoho rektora pražské univerzity, tedy Univerzity Karlovy. Nebyl však jen rektorem, byl i kazatelem a správcem kaple. Má sympatické jméno, které se vepříkovi od začátku, kdy se s ním poznal, velice zalíbilo. Samozřejmě, máme na mysli Jana Husa! Ovšem ne vždy se kamarádi, tedy stoupenci Husa, měli dobře. Své by o tom mohli vyprávět Martin, Jan a Stašek.

23. - 9. 6. 

Dnes to nebude veselé. Ostatně ani život Jana Husa nedopadl dobře. A nejen jeho. Tři mladíky, které vepřík minule zmínil, zajali konšelé za to, že následovali Husa a bojovali proti odpustkům. Byli zajati a dalšího dne je na Staroměstském náměstí zabili. I přesto, že nejen Hus, ale velké množství studentů prosili o jejich milost. Nyní tito mučedníci odpočívají v Betlémské kapli. Za co zemřeli? Za pravdu, jak nyní ve slunci hlásí zeď kaple.

24. - 16. 6.

Betlémskou kapli, která nám dělala společnost minulé tři perličky, nyní spravuje České vysoké učení technické. Tato technická škola, jedna z největších a nejstarších v Evropě, sídlí v Praze v několika budovách. Jedna z nejbližších Betlémské kapli je na Karlově náměstí, což je největší náměstí nejen v Praze, ale i v celé České republice. Z Fakulty strojní je na celé náměstí krásný pohled. Proto tu vepřík zůstával často i po škole.  

25. - 23. 6.

Minule se Pepřík kochal na střeše ČVUT, dnes nás zavede do budovy. Chtěl by nám připomenout jeho kamaráda Pepíka Ressla, po kterém je např. pojmenována ulice hned za rohem. Ti dva se jednou bavili o tom, co prasátko jí - o šrotu. A pak se Josef zamyslel a něco si namaloval. V tu chvíli ho napadl úžasný vynález. Lodní šrot. Vlastně šroub. Parní stroj se však při pokusu porouchal. A musel kam? No, do šrotu.

26. - 30. 6.

ČVUT, dříve Český polytechnický ústav na Karlově náměstí, stojí v areálu bývalého kláštera křižovníků. Původní kostel sv. Petra a Pavla byl zbořen. A na jeho místě se nyní modlí při zkouškách studenti elektrotechnického ústavu. I kostel sv. Karla Boromejského bychom tu hledali marně. Ten však zbořen nebyl, jen změnil své jméno. Vydejme se s vepříkem Pepříkem ulicí Resslovou k němu - do míst osady na Zderaze.

27. - 7. 7.

Naproti sobě v Resslově ulici stojí dva kostely. Sv. Václav na straně jedné a svatí Cyril a Metoděj na straně druhé, dříve sv. Karel Boromejský, jak Pepřík minule popisoval. Kostel se stal místem, kde se odehrál neskutečný boj. Sedm mužů se bránilo proti více než stonásobné přesile. Vydrželi mnoho hodin. Pak si raději vzali život sami, aby nemuseli padnout do zajetí. Vepřík, kdykoliv jde kolem, si na to vzpomene. Zastaví se. A přemýšlí.

28. - 14. 7.

O čem vepřík přemýšlí, když jde kolem kostela svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici? Jak muselo být sedmi statečným, když se tu mnoho dní po atentátu na Heydricha, krutého pána, ukrývali? O čem si ti mladí muži povídali? Na co mysleli? Jak jim bylo, když slyšeli, kolik lidí bylo zabito za čin, který oni udělali? To vše se dozvídali skrze jedno malé okénko. Které jim kromě špatných zpráv jako jediné přivádělo do krypty slunce.

 

29. - 21. 7.

Malé okno vedoucí do krypty pod kostel sv. Cyrila a Metoděje nesloužilo jen jako kontakt se světem pro sedm parašutistů, ale bohužel posloužilo útočníkům, kteří je chtěli chytit, jako jedna z přístupových cest. Tudy házeli slzné granáty, tudy do krypty přivedli vodu a chtěli je vyplavit, tudy stříleli, tudy je vyzývali, aby se vzdali. Prasátko už předminule říkalo, jak to s nimi dopadlo. Nevzdali se. Raději padli. Tím však paradoxně vyhráli.

30. - 28.7.

Prasátko nás poslední dobou seznamuje s místy, která jsou spojena se smrtí. Nejdříve to byla Betlémská kaple, posledně krypta kostela v Resslově ulici. Možná proto nás vepřík dnes zavede na hřbitov, který je plný lidí, kteří se nesmazatelně zapsali do naší historie. Najdete tu básníky, spisovatele, herce, malíře, sochaře. Ač zemřeli, stále k nám mluví, skrze svá díla. Jméno hřbitova? Vyšehradský. Jméno hrobky? Slavín!

31. - 4. 8.

Slavín tedy není jiný název pro Vyšehradský hřbitov, to už víte. Jedná se o hrobku, ve které odpočívají vynikající osobnosti. Kdo z nich však byl uložen do hrobky jako první? Kdo má nad sebou sochu okřídleného Génia vlasti nejdéle? Ten, který je autorem nápisu „Truchlící vlast zemi vrací prach svých synů“ na soklu sochy. Julius Zeyer. A vepřík nás v příští perličce dovede k pomníku tohoto oblíbeného básníka.

 32. - 11. 8.

Julius Zeyer má v Praze krásný pomník. A i když je kousek od Pražského hradu, mnoho lidí o něm neví. Stojí v Chotkových sadech a připomíná jeskyni. Postavena byla z více než sta přírodních kamenů a stojí v ní postavy z jeho děl.  Ať už je to Radúz a Mahulena, nebo postavy z jeho básnického cyklu Vyšehrad - Kazi, Teta a Libuše. Kontrolní otázka - na jakém hřbitově je Julius Zeyer pochován? Vepřík to minule říkal.

33. - 18. 8.

Dávno předtím, než se v Chotkových sadech objevil pomník s vodní kaskádou a jezírkem, zde bývaly vinice, později i sklad dřeva. Místo se může pyšnit i jedním prvenstvím - vznikl tu totiž první městský veřejný park v Praze. Dodnes zde roste více než padesát druhů dřevin. A vepřík tu rád pobíhá sem a tam. Když je unaven, pohled odtud na Prahu ho znovu nabije energií. Zkuste si to někdy také. Klidně i to pobíhání.

34. - 25. 8.

Vrtá Vám hlavou, kdo to byl ten pan Chotek, podle kterého byly pojmenovány sady? Úžasný člověk, díky kterému se začaly v Praze dláždit ulice a náměstí, nebo se zavedla kanalizace. Když se však stavěla ulice, která je po něm pojmenována, musel být Jelení příkop u Hradu zkrácen. Ba co víc - na dně příkopu měla vzniknout silnice i elektrická dráha. Vepřík byl jednoznačně proti. A tak se dnes můžete i Vy klidně příkopem procházet.

35. - 1.9.

Jelení příkop, mimochodem domov vepříka Pepříka, se logicky jmenuje podle jelenů. O ty se staral hlídač, který jim vozil i seno. A vepříkovi vždy přinesl také něco na zub. Občas však bylo dovoleno vybrané jeleny střílet. Nejlepší to měl Karel VI., který prý z pohodlnosti mířil na jeleny z oken Španělského sálu. Poslední kus byl zastřelen před třemi sty let. Vepřík se však těšil na další zvířecí společnost, která měla přijít.

36. - 8. 9.

Minule jsme si říkali, že vepříkovi dělali v Jelením příkopě přes sto let společnost jeleni. Později zde žili i medvědi. Dokonce ještě před šedesáti lety byste na ně narazili. Dostali se sem jako dárek pro pana prezidenta Masaryka. Od koho? Od legionářů ze Sibiře. Vepřík by z takového dárku asi radost neměl. Byli ti medvídci zabaleni v krabici? Každý pořádný dárek by přeci měl být ještě ovázán stuhou. Vepřík se jich trochu bál.

37. - 15. 9.

Legionáři věnovali prvnímu československému prezidentovi Masarykovi medvědy. Vepřík z nich měl celkem strach, a tak uvítal s otevřenou náručí medvědáře, který měl zvířata na starost. Jeho domek - tedy domek medvědáře v horní části Jeleního příkopu - dosud stojí. Jen výběh pro medvědy už byl zasypán. A dostali něco legionáři od Prahy? Dostali! Něco se totiž po nich pojmenovalo. Zkuste si tipnout co!

38. - 22. 9.

Ve stejném roce (1919) se jeden z mostů přes Vltavu přejmenoval z mostu císaře Františka I. na most Legií (na počest legionářů). Původní řetězový most se stal druhým mostem přes Vltavu. Ale ten se hodně houpal, tak musel být nahrazen novým, kamenným, který stojí dodnes. A pod vepříkem se už nehoupe. Ani pod tramvajemi. Ani pod koňským povozem, ve kterém sedí prasátko. Hyjé! Jedeme zpátky na Hrad!

39. - 29. 9.

Prasátko minule nasedlo na koňský povoz a přijelo až na Hradčanské náměstí. Tady s Vámi už jednou bylo. Jedna z prvních perliček se totiž odehrála před vstupem na první hradní nádvoří. Měli jste tenkrát pocit, že se na Vás někdo dívá? Ano, pan prezident Tomáš Garrigue Masaryk tu stojí od roku 2000, kdy se slavilo 150 let od jeho narození. A jeho socha váží dle doporučení Peprné Prahy přesně PPP - 555 kg. To navrhl Pepřík!

40. - 6. 10.

Náš první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, označovaný také jako prezident Osvoboditel či jen krátce TGM, znal velice dobře našeho průvodce vepříka Pepříka. Prasátko vidělo v tomto člověku obrovský potenciál. Jen ho mrzelo, že v iniciálách TGM není ani jedno P. Na radu vepříka tak Tomáš začal studovat a péčka přibývala. Nejdříve PhDr. Později profesor. No a v neposlední řadě prezident.

41. - 13. 10.

Nebylo možné, aby pan prezident Masaryk dával příliš najevo své přátelství s vepříkem. Zaměstnanci Hradu ho uvnitř paláce neviděli příliš rádi. A tak se domluvili, že se budou scházet jinde, venku, poblíž Hradu. Na doporučení vepříka oslovil Masaryk architekta od P, Plečnika, aby jim postavil tiché a klidné místo pro jejich diskuse. A tak vznikla ve stínu lípy Masarykova vyhlídka v severní části Jeleního příkopu.

42. - 20. 10.

Slovinský architekt Josip Plečnik, který pomáhal v době TGM s obnovou Pražského hradu, zde zanechal mnoho stop. Jednu z nich vepřík minule zmínil. Další jeho perla, odkud je překrásný výhled (proto se ji také říká Malý Belveder), stojí v zahradě Na Valech. Plečnik navíc pro vepříka vytvořil v podlaze vyhlídky mozaikovou hru, kdy mělo prasátko najít dva stejné motivy „svatebních koláčků“. To byla vždy legrace!  

43. - 27. 10.

Velká stavba architekta Plečnika stojí na náměstí Jiřího z Poděbrad. Jiří byl naším králem. A králové se často oblékali do kožešiny, které se říká hermelín. Vepřík lituje všechny ty hranostaje, kteří šli se svojí kůží na trh. Ale zase obdivuje pana Plečnika, jak dovedně oblékl kostel do podobného pláště. A i tady pan architekt připravil pro vepříka hru. Prý kolik napočítá vystupujících kamenů - alias černých špiček ocásků.      

44. - 3. 11.                                                                                                                                              

Architekt Plečnik, jak jste měli možnost vidět v posledních dvou perličkách, si s vepříkem rád hrál. A učil ho. Třeba český jazyk, i když on sám byl ze Slovinska. Učil ho třeba skloňovat - např. slovo svatý. Svatý, svatější, nejsvatější? Ne, Pepříku! Je to svatý, světější, nejsvětější. Jak by sis to nejlépe zapamatoval? Už vím, postavím Ti kostel. Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. A teď už si to snad zapamatuješ. A tak vznikla v Praze překrásná stavba.

45. - 10. 11.

Jak se tak vepřík rozhlédl po okolí, bouchla ho do rypáku vysoká věž. Hodně vysoká. 216 metrů! Při pohledu na její světlou siluetu si prasátko opět vzpomnělo na nejušlechtilejší kožešinu. Na hermelín. Jen tomu chyběl drobný vzor. Malý jako miminko. A logicky měl být černý. A logicky měl být černý. „Černý, černý,“ brouká si Pepřík a tu se na něho otočí pán. „Ano?“ Vepřík nechápe. „No, Vy jste na mne volal. Jak Vám mohu pomoci? Jmenuji se David Černý.“   

46. - 17. 11.

Vepřík se v minulé perličce seznámil s Davidem Černým a vymysleli spolu, že by bylo třeba Žižkovský televizní vysílač něčím doplnit. David navrhoval umístit na věž malé růžové vepříky. Ostatně mu zbyla růžová barva z téměř deset let staré práce, kdy pomaloval narůžovo tank. „Davide, nedělej si ze všeho legraci. Praha bude v roce 2000 vyhlášena jako Evropské město kultury. Udělej něco roztomilého. Co třeba miminka?“ 

47. - 24. 11.

V roce 2000 začala po vysílači na Žižkově lézt miminka. Původně zde měla být na dobu určitou, ale pro velký úspěch tu zůstala dodnes. „Davide, je skvělé, že se miminka lidem líbí, ale v takové výšce si je nikdo nemůže užít.“ „Mohu nějaké umístit někam na zem, ale kam. KAMPAk?“ zeptal se David. „No to je nápad!“ zachrochtalo prasátko! „Kampa - to je to místo, které by pro 800 kg vážící miminko bylo ideální. A dáme tam rovnou tři!“

48. - 1. 12.

Jméno Kampa, pražského ostrova, prý pochází ze slova campus, což v překladu znamená ploché pole, planina, nebo se jmenuje po měšťanovi Ganzelovi z Campu, který tu vlastnil dům. Vepřík však ví, že za to může jeho neopatrnost. Jednou si na ostrov přitáhl kamna. Jiskra přeskočila na vedle stojící mlýn a už to bylo. Při vyšetřování požáru celý nervózní vyměnil v předmětu doličném písmenko a slovo KAMPA bylo na světě.

49. - 8. 12.

Mezi mlynáři z Kampy se vepřík nejprve netěšil veliké oblibě. Může za to jeho neopatrnost, kdy kvůli němu vzplál jeden z tamějších mlýnů. Na milost ho vzal až František Odkolek, který výrazně přestavěl Sovovy mlýny. Jeho heslem se stalo pořekadlo „Ať jsi Pepřík nebo sova, nechť se točí mlýnská kola“. A protože se panu Odkolkovi dařilo, skočil jednou vepřík do Vltavy a vyplaval po dvou kilometrech po proudu u dalšího mlýna.

50. - 15. 12.

U krátké uličky Nové Mlýny vepřík vylezl z Vltavy a hledal, kde se může usušit. Jeho pohled padl na obytnou část mlýna, které se nyní říká Vávrův dům. A vepřík tuší, že právě zde bude jednou sídlit Poštovní muzeum. Na začátku letošních perliček Pepřík vyšel z budovy hlavní pošty v Jindřišské ulici. A nyní se ocitl tady. Jedná se o náhodu? Kruh se pomalu uzavírá. A dveře právě otevírá movitý mlynář, mj. milovník umění.

51. - 22. 12.

Zámožný mlynář Václav Michalovic pustil vepříka dál. „Jen pojď dál, zrovna tu mám návštěvu,“ říká Pepříkovi hned ve dveřích. V Divadelním pokoji malíř Josef Navrátil dokončoval svůj cyklus 16 výjevů z různých historických legend a her. Najdeme tu např. Oldřicha a Boženu nebo lazebnici Zuzanu převážející přes Vltavu krále Václava IV. A než si to všechno prasátko prohlédlo, bylo už suché. A tak se rozhodlo, že opět půjde ven.

52. - 29. 12.

Josef Navrátil se vepříka zeptal. „Quo vadis“, tedy „Kam kráčíš, vepříku“. Pepřík se na něho otočil a zachrochtal. „Pane Navrátile, odcházím do nového roku. Ale i já se navrátím.“ Pan Navrátil se pousmál. „Tak ať se Ti daří! A dávej na sebe pozor.“ Kdo mohl tušit, že za 71 let vznikne Československo. Ale to si necháme na někdy příště. A pak vepřík jako poštovní holub zmizel. Také Vás zajímá, kde bude jeho další zastávka?

 

1. - 5. 1.

Na Nový rok, o slepičí krok. V našem případě spíše o prasečí. Vepřík Pepřík je opět tady a s ním nové pražské peprné perličky. Minule zmizel z Vávrova domu jako poštovní holub. Nyní se objevuje pod letícím orlem. Kde? Přímo v Reprezentačním domě hlavního města Prahy. Že netušíte, který to je? Přece nynější Obecní dům. Ovšem je rok 1910 a vepřík cítí, že by hlavní sál - Primátorský - měl být vyzdoben někým výjimečným.

2. - 12. 1.

V minulé perličce se to hemžilo zvířaty. Kromě vepříka se do textu dostala slepice, holub a orel. Ten na stropě pozoruje Slovanskou svornost. To je totiž motiv, který vytvořil… Vepřík zapomněl jméno autora. A on za vepříkem přijel až z daleké Paříže. To je ostuda. Možná pomůže moucha, která právě přiletěla do sálu z venkovní terasy nad hlavním vchodem. Obkroužila místnost a přistála vepříkovi na ucho. Jaké jméno mu prozradíš, MoUCHO?

3. - 19. 1.

Alfons Mucha vytvořil pro Primátorský sál nejen onu nástropní fresku, ale navrhl i nábytek, vitráže, záclony či kování. A pohrál si i s osmi ctnostmi, ke kterým přiřadil postavy z naší historie. Marně ho prasátko přemlouvalo, aby se jeho tvář stala symbolem pro Spravedlnost. Přednost dostal Jan Hus. Tak pro Věrnost? To vyhrál Jan Amos Komenský. Vepříkovi nevyšla ani Bojovnost. A o tu se přitom rval jak Jan Žižka. Marně.

4. - 26. 1.

Jan Žižka je nejen v Obecním domě, ale najdeme ho i na Vítkově. Sedí na koni a dívá se do dálky. Hrdě, statečně, i když jen s jedním okem. O to pronikavější je jeho pohled. Co si o Žižkovi myslí jeho kůň? Prý se jedná o jednu z největších jezdeckých soch na světě. Vepříka by zajímalo, kolik by toho ti dva snědli, když dohromady váží 16 tun a měří 9 metrů. Ví to kavka, která letí kolem? Anebo to ví Kafka? Bohumil Kafka?

5. - 2. 2.

Bohumil Kafka, sochař, autor jezdecké sochy Jana Žižky na Vítkově, vytvořil i sochu Milana Rastislava Štefánika, se kterým se seznámil v Paříži. Vepřík rád poslouchal příběh o vojenském pilotovi - jak se z chudého kluka ze Slovenska stal generál francouzské armády nebo československý ministr. Štefánik rozuměl také hvězdám. I těm v politice. Masarykovi bylo určitě smutno, když se jednou dozvěděl o letecké katastrofě…

 6. - 9. 2.

O lásce Milana R. Štefánika ke hvězdám jsme si říkali minule. I proto jeho socha stojí na Petříně u hvězdárny. Štefánkovy hvězdárny. Vždyť tento astronom podnikl mimo jiné výstup do observatoře na vrcholu Mont Blancu nebo pozoroval úplné zatmění Slunce ve Španělsku. Kromě hvězdárny je po něm v Praze pojmenován most. Most, který odjakživa přitahoval písmenko Š. Nevěříte? Tak poslouchejte vepříka - ššš.

7. - 16. 2.

Štefánikův most stojí na místě, kde vyrostl třetí most v Praze. Most císaře FrantiŠka Josefa I. Po smrti Štefánika se původní most okamžitě přejmenoval - císař necísař. Další velikán, jehož jméno propůjčilo mostu název, byl hudební skladatel. Most LeoŠe Janáčka se pak demontoval a vyrostl současný most. Ten se nejdříve jmenoval Švermův, nyní je však opět Štefánikův. Samé “Š”, jak sliboval vepŠík. Pšík - je to pravda.

8. - 23. 2.

Na levém břehu Vltavy Štefánikův most odděluje dvě nábřeží. Jedno je pojmenováno po pánovi, který padl ve svých třiceti letech ve druhé světové válce. Nábřeží kapitána Jaroše. To druhé náměstí je pojmenováno podle pána, který žil dvakrát déle než kapitán Jaroš. A také byl druhým prezidentem Československa. A dvakrát abdikoval. Jeho jméno vepřík zopakuje dvakrát. Edvard Beneš. Ano, nábřeží Edvarda Beneše.

9. - 2. 3.

Socha Edvarda Beneše stojí kousek od Lorety na zajímavém místě. V dlažbě je naznačen půdorys kdysi uzavřené a na stavební materiál prodané kaple sv. Matouše. A před kaplí tady prý stál kostelík zasvěcený stejnému muži. Vepřík Pepřík prozrazuje, že v něm bylo prý uloženo tělo zavražděné kněžny Ludmily, když se z Tetína převáželo do chrámu sv. Jiří na Pražském hradě. Tak co, věříte mu? Já asi ano. Když to říká on.

10. - 9. 3.

Minule jsme si povídali o dnes již neexistující kapli. A když se na místo vydáte, můžete slyšet zvonky. Moc zvonků. Loretánská zvonkohra stojící poblíž pravidelně hraje mariánskou píseň Tisíckrát pozdravujeme Tebe. A kromě mechanického automatu (válce s kolíčky) lze na zvonky hrát i skrze klaviaturu. Zvonků je celkem 30, ale jen 27 hraje. I když jednou vepřík rozehrál i ty tři. Ale nikomu ani muk. Lézt na věž se nesmí.

11. - 16. 3.

Zvonky v Loretě jsou roztomilé. Je jich hodně a jsou to takoví malí vepříkovi kamarádi. To v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha je také pár zvonů. Je jich sice méně, ale rozhodně to nejsou žádná miminka. Největším zvonem je Zikmund. Přes dva metry vysoký! A jak je těžký! Ani se nedá pořádně zvážit! Vepřík si tipuje, že to bude něco kolem patnácti tun. Kilo sem, kilo tam. To je ale, panečku, chlapík. A jaké má srdce!

12. - 23. 3.

Minule jsme zmínili srdce u našeho největšího zvonu. Jaké by asi musel mít srdce pán, jehož hlava váží 39 tun? A stejně jako má člověk uvnitř hlavy spánkovou žílu a spánkovou tepnu, i hlavu pražského německy píšícího spisovatele doplňuje asi kilometr kabelů. Ty však běžný člověk nevidí. Člověk ne, ale vepřík ano. Při instalaci radil dělníkům, kudy mají vést kabely. Jeho rada „tu kabel, tu kabel“ se stala populární i na Slovensku.

13. – 30. 3.

Hlava Franze Kafky je rozdělena do 42 pater. Což je o plných 12 pater více, než má nově dokončená budova V Tower na Pankráci. Ta se řadí mezi nejvyšší budovy v ČR. A více pater než V Tower nemá ani naše nejvyšší budova AZ Tower v Brně. Takže Franz obě dvě stavby směle strčí do kapsy. Ale do jaké, když hlava žádnou kapsu nemá? Vepřík už tedy chápe, proč se hlava neustále hýbe sem a tam. Kafka prostě neví, co s tím.

14. – 6. 4.

Další věc, která se v Praze neustále hýbe sem a tam, je pražský metronom. Místo bývalého Stalinova pomníku má i tajné podzemí. Je velké jako náměstí Jana Palacha. Vepřík si ho už několikrát prolezl a hrdě hlásí, že narazil na několik místností, z nichž největší je tzv. Sloupová síň. Možná že kvůli jeho návštěvám se metronom často zastavuje. Kdo ví, co tam to prasátko od roku 1991, kdy se sem Stroj času instaloval, provádí.

 15. – 13. 4.

Kinetická plastika Stroj času stojí na místě, kde dříve stál monumentální pomník pana Stalina, který měl za sebou další čtyři postavy. A díky nim se celému pomníku říkalo Fronta na maso. Hladový vepřík se do fronty také postavil, ale po sedmi letech pochopil, že stojí zbytečně. Jen tak tak unikl odstřelení. Detonace byly slyšet po celé Praze. Proto vepřík navrhl magistrátu používat toto místo pro novoroční ohňostroje.

16. – 20. 4.

Minulá perlička způsobila, že vepřík dostal chuť na maso. Proto seběhl z Letné do Starého Města a šup do ulice Masné. Ta dostala jméno od řezníků, kterým se říkalo masaři. Na rozdíl od mouchy masařky, která je velmi nepříjemná, se řezníci řadili k těm nejváženějším řemeslníkům v Praze. No a v ulici měli své masné krámy. Nedaleký kostel sv. Jakuba považovali za svůj. A proč mají v kostele pamětní desku? Pepřík příště prozradí.

17. - 27. 4.

V kostele sv. Jakuba narazíte na desku, na které je napsaná výhrůžka od řezníků. Kdo kostelu blíží, bude rozsekán na kusy! Řezníci skutečně kostel uchránili nejen během husitskýuch válek, ale i při vpádu pasovských. I když spojení vepřík Pepřík a řezníci není úplně ideální, prasátko má jasno. Až bude našemu národu nejhůře, kromě rytířů z Blaníku zavolá i řezníky. Oni snad budou vědět, nad kým mají mávnout svou sekerou.

18. - 4. 5.

Kostel sv. Jakuba ukrývá uvnitř mnoho pokladů. Který si dneska vybereme? Tím, že se vepřík nechal nedávno unášet chuťovým smyslem, když vběhl do ulice Masné, nechá se nyní unášet smyslem sluchovým. Vždyť zde můžete narazit na největší varhany nejen v Praze, ale v celých Čechách. Přes osm tisíc píšťal hovoří samo za sebe. Hovoří vlastně píšťaly? Spíše piští. Ovšem pod rukama Antonína Dvořáka, který tu hrával, rozhodně nepištěly.

19. - 11. 5.

Když odcházíte z kostela sv. Jakuba na Starém Městě, otočte se. Na průčelí je světec zobrazen se svým typickým atributem - mušlí. Jakub byl jedním z dvanácti učedníků Ježíška. Není ovšem jediný, který je zobrazován s mušlí. Tím dalším je sv. Roch. Jak je od sebe odlišit? Povíme si příště. Teď si totiž vepřík všiml restaurace naproti. A mají tam výborné mušle! A hlavně ústřice! A je tam Roch. Tedy ruch. Dobrou chuť, Pepříku.

20. - 18. 5

Minule padlo jméno sv. Rocha. Kde ho v Praze najdeme? Třeba na domě U Zlaté studně. Ovšem Roch je často zobrazován nejen s mušlí - ukazuje nám i svou nohu. Nakazil se morem a na noze měl nepěkné rány. Věrní přátelé pes a Pepřík mu nosili chleba. Pes bývá s Rochem zobrazován, ale vepřík ne. I když i vepřík je s Rochem už navždy spojen. Nevěříte? Co dělá prasátko? CHRO! A teď si písmenka přeházejte a dostanete jméno světce.  

21. - 25. 5.

K domu U Zlaté studně se váže pověst - popisuje chudou služebnou, která se ve sklepení tak dlouho nahýbala přes okraj studně, až do ní zahučela. Nepomohla ani rychlá pomoc vepříka (přeci jen v dýchání z tlamy do úst překážel jeho rypáček). Když však studnu po této události čistili, objevili za jedním kamenem ukrytý poklad. Na domě je kromě sv. Rocha i sv. Jan Nepomucký. Ten se také v poslední fázi života dostal pod vodu.

22. - 1. 6.

V Praze máme kromě domu U Zlaté studně i ulici toho jména. Ale není na Starém Městě, kde vepřík minule zachraňoval z vody služebnou, ale na Malé Straně. Ulice své jméno nemá příliš dlouho, zhruba sto let. A nazývá se podle domu, na kterém je zobrazen Kristus u studny. A jak se jmenovala ulice předtím? Pepřík bude počítat do pěti. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Pětikostelní! Cože, tolik kostelů v jedné uličce? Je to možné?  

23. - 8. 6.

Vepříkovy stopy nás zavedly na malebnou Malou Stranu. Pětikostelní uličku byste hledali marně, ale vzpomínku na Pětikostelní náměstí tu máme dosud. A jak je to s těmi kostely? Pět jich tu rozhodně nestálo. V dobách hodně dávných tu stály dva. Ale proč tedy název Pětikostelní? Jeden majitel několika zdejších domů se jmenoval pan Funfkirchen. No a jeho příjmení v doslovném překladu z němčiny zní - chvíle napětí - Pětikostelní.

24. - 15. 6

Teď však tiše. Vidíte tamhle toho ptáčka? Pojďme se k němu pomalu přiblížit. Budou to tři roky, kdy se tu skřivánek usadil. Pták, symbol mezi světem pozemským a nadpozemským, si sedl přímo na mikrofon k řečnickému pultíku. U něho se statečně obhajovala žena, která asi tušila, že jí to nepomůže. V tichosti si můžete přečíst i poslední slova, se kterými se Milada Horáková loučila se světem. Vepřík se tu vždy zastaví.   

25. - 22. 6.

Od smutné zastávky u skřivánka se vepřík hned za rohem zastavil u tří čápů. Čáp patří mezi symboly domova a rodinného štěstí. Pepřík si vzpomíná, jak do domu pozval svého přítele, který složil následující řádky: „V domě U Tří čápů mají viset mapu. Čápe, umíš číst? Buďte si tím jist. Čápe, umíš psát? Píši velmi rád. Umíš čísti z mapy? Umím, klapy, klapy.“ Jméno pána, kterého vepřík pozval? Nezval. Vítězslav Nezval.

26. - 29. 6.

Dům U Tří čápů najdeme v Tomášské ulici. Není bez zajímavosti, že se ulice měla jmenovat Tomáškova. V jednom z domů žil a zemřel skladatel Václav Jan Tomášek. Jenže tento hudební učitel (i vepřík k němu chodil na hodiny) a také jeden ze zakladatelů Národního muzea měl smůlu. Tomáškova ulice už byla u smíchovského Malostranského hřbitova. A tak ulice nese jméno po kostelu sv. Tomáše. Místo Tomáškova se pojmenovala Tomášská.

27. - 6. 7.

Předposlední perlička se zmiňovala o třech čápech. Proč tedy nezajít k další trojici opeřenců? U Karlova mostu narazíme na tři pštrosy. Nechal si je vymalovat pán, který tu zdobil dámské klobouky z pštrosích per. Frontu u něho čekali i pánové, kteří chtěli mít originální koňské postroje. Nebo jen chtěli koupit vějíř pro svou milou? Vepřík je rád, že nemá peří. Už rozumí, proč pštros umí rychle utíkat. Kdo uteče, vyhraje!  

28. - 13. 7.

Na rozdíl od pštrosů, kteří minule utíkali, aby se nestali oběťmi tehdejší módy, se k domu U Tří pštrosů utíkalo na chvilku posedět. Už jste to také slyšeli? Nějaký cizinec, snad z Arménie, si zde otevřel kavárnu. Považme - první v Praze! Nápoj, který si tehdy mohl dovolit jen někdo, měl velké úspěchy. A protože vepřík Pepřík byl a je stále někdo, byl tu pečený vařený. I když to je přirovnání, které se prasátku moc nelíbí.

29. - 20. 7.

Už víme, kde se nacházela první kavárna v Praze. Ale nebylo to první místo v hlavním městě, kde jste si tento exotický nápoj mohli poprvé ochutnat. Arménský cizinec totiž kávu nejdříve nabízel na ulici. Jen si to zkuste představit – oblečen do arabské módy nosil stříbrnou konvičku, ze které naléval kávu zájemcům do kalíšků. To vše kolem domu U Zlatého hada, ve kterém sídlil. Také blízko Karlova mostu, upozorňuje nás prasátko.

30. - 27. 7.

Dům U Zlatého hada najdeme v Karlově ulici. Ta se však dříve jmenovala jinak - podle řemeslníků, kteří zde bydleli. Ševcovská, Nožířská anebo Zlatnická. A právě zlatníci se střídali v držení domu U Zlatého hada. A vepřík hned přispěchal s rýmovačkou: „V Praze U Zlatého hada prodává se čokoláda. Zlatý had má ji rád. Hade, pojď si s námi hrát.“ A tak si šel Pepřík hrát. Ještě jedno zvířátko by to chtělo. Je tu nějaké poblíž?

31. - 3. 8.  

Vepřík se rozhlédl a uviděl naproti hadovi modrou štiku. A hned si vzpomněl, že zde s panem Dismasem Šlamborem vytvořili první stálé kino v Praze. Vepřík však poradil našemu průkopníkovi kinematografie, aby si změnil jméno. S Dismasovým návrhem, který zněl Pornepo, však Pepřík zásadně nesouhlasil. I když se jednalo o dost peprné jméno. „Vždyť budeš provozovat kino!“ lamentoval. A nechceš se tedy jmenovat Viktor Ponrepo?

32. - 10. 8.

Vepříkovi se už točí hlava. Modrá štika, zlatý had, tři pávi a pštrosi. Ta Praha je jak Noemova archa - plná zvířat. Vepřík Vás zavede do kostela, který se už v perličkách jednou objevil. A když nyní zmínil Noemovu archu, okamžitě si na kostel vzpomněl. Kdykoliv je uvnitř, připadá si jak ve velké lodi. V podpalubí, které má dřevěný strop. Zkuste i Vy vejít do kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. 

33. - 17. 8.

Plečnikova Noemova archa má kromě obrovského prostoru uvnitř i vysoký stožár v podobě široké hlavní věže. A na každém stožáru bývá i koš, ze kterého se lze dívat do daleka. V případě kostela na náměstí Jiřího z Poděbrad můžete vystoupit také do výšky a vyhlížet do dálky. Protože vepřík tu trávil více času, než se panu architektovi zamlouvalo, umístil sem pro něho hodiny. Největší v naší republice. Aby je vepřík nepřehlédl. 

34. - 24. 8.

Vepřík si vzal instalaci největších hodin dost osobně a raději hledal v Praze nějakou menší loď, kde ho nikdo nebude sledovat. A vzpomněl si na zlatou loď, kterou byste našli na Klárově. V budově býval hostinec U Zlaté lodi, kde se prý zastavoval i sám císař Rudolf II. Pivo mu Pepřík ochotně přinášel, ale o vepřovém nemohla být řeč. „Nedáte si, císaři, spíše ovoce, zeleninu? A co si bude přát Váš doprovod - malíř Arcimboldo?“

 

35. - 31. 8.

Každá zlatá loď potřebuje kotvu. Zlatou kotvu. Jednu najdeme kousek odsud - na Malé Straně v Karmelitské ulici. Vidíte, že dům toho jména není symetrický? Jeho pravá přístavba je totiž v místě, kde byla dříve ulička. Ulička ke kostelíku sv. Vavřince. Kdykoliv vepřík slyší jméno tohoto světce, hned si vzpomene na žhavé uhlíky, které Vavřincovi dělaly společnost v posledních okamžicích jeho života. Pepřík se ohně bojí.  

 

36. - 7. 9.

Druhou zlatou kotvu najdeme na Novém Městě. A prasátko, protože se minule bálo ohně, tak ani u této kotvy nemá klid. Došlo až do ulice Spálené. Ano, původní dům tu lehl popelem. Naštěstí rohový dům U Zlaté kotvy stojí i v ulici Ostrovní. A kolem každého ostrova by přeci měla být voda. Tak alespoň má čím hasit, pokud by tu znovu vypukl požár. Zlatá kotva se sice Pepříkovi líbí, ale dostal chuť na další kotvu. Na palác Kotvu.

 

37. - 14. 9.

Nejdříve to byla kotva na Malé Straně, pak na Novém Městě a nyní na Starém Městě. Není to poslední kotva v Praze, ale má snad největší kotvu v rámci domovních znamení. A i když stojí nad šestým patrem, můžete ji dobře vidět z ulice. Kotva byla tak populární, že dala jméno vedle stojícímu obchodnímu domu. O něm si něco řekneme příště, teď si však vepřík musí jít něco nakoupit. Kam? No přece do Kotvy, když už jsme tady.

 

38. - 21. 9.

Tak co, vepříku, už máš nakoupeno? Pokud jste vepříka sledovali minulý týden, tak byste měli vědět, že prasátko zakotvilo v obchodním domě Kotva. Vepřík se tu občas ztratí, protože stavba je rozdělena do mnoha šestihranů, které na sebe navazují. Š - šestihrany postavili Š - Švédové. Jak asi vypadal kostelík sv. Benedikta, který tu stál několik stovek let před obchodním domem? Po něm tu máme alespoň uličku - Benediktskou.

 

39. - 28. 9.

Lodě a kotvy nám dělaly společnost v mnoha posledních perličkách. Co takhle vyměnit dopravní prostředek? Nejbližší vlakové nádraží od Kotvy je Masarykovo. Jméno našeho prvního prezidenta neslo už krátce po vzniku Československa. Při pohledu do kalendáře budeme přesně za měsíc slavit stoleté státní výročí. Vepřík navrhuje, že nás zavede na všechny pražské adresy, kde pan Masaryk přebýval. Tak rychle, ať nám neujede vlak.  

 

40. - 5. 10.

První dům, kde Tomáš Garrigue Masaryk v Praze bydlel, stojí na Smíchově v Holečkově ulici. Žil v něm v době, kdy se po požáru znovu stavělo Národní divadlo, a vydržel tam pouhé dva roky. Vepřík už tehdy profesorovi filozofie říkal, že za 35 let bude bydlet na druhé straně petřínského kopce. To ale budoucí prezident netušil, že má prasátko na mysli Pražský hrad. Ono je totiž dobře, když nevíme, co nás čeká. Nemyslíte?

 

41. - 12. 10.

Na minulém domě byla na pana prezidenta Masaryka alespoň vzpomínka v podobě pamětní desky. Ve druhém domě, v Rubešově ulici na Vinohradech, nám jeho bydlení nepřipomíná nic. A přestože to tehdy pro pana Masaryka bylo stěhování do lepšího (v bytě měli dokonce vlastní koupelnu, což tenkrát nebývalo běžné), jeho jméno dnes na zvonku chybí. Chybí všechna jména. Zvonky tu sice nějaké jsou, ale nikdo už na ně dlouho nezvonil.

 

42. - 19. 10.

Třetí zastávku si uděláme u vily Osvěta na Vinohradech. Profesor Masaryk ve vile, které dal jméno její majitel a vydavatel stejnojmenného měsíčníku Osvěta Václav Vlček, bydlel tři roky. Vepřík pana Vlčka moc nemusel (kvůli jeho jménu za Masarykem skoro vůbec nechodil). Nakonec se Masaryk musel odstěhovat, protože měl s panem Vlčkem jiné názory na nějaké nalezené rukopisy. Ach, ty hádky - stálo to těm moudrým mužům za to?

 

43. - 26. 10.

Už už se chtělo prasátko vydat na další adresu, když si vzpomnělo, že minule ani nezmínilo ulici, ve které Masaryk bydlel. Nyní se jmenuje Jana Masaryka. Malý Jan se tady Masarykům narodil. A když se s ním, jako s československým ministrem zahraničí, vepřík později setkal, vzpomínali spolu na Janovo dětství. Vždyť vepřík zažil Janovy první kroky a pády. Na ten jeho poslední v roce 1948 nerad vzpomíná. To je však jiný příběh.

 

44. - 2. 11.

Z vily Osvěta se Masarykovi přestěhovali do centra. Vepřík doporučil zvýšené přízemí ve Školské ulici, kde rodinu měli hlídat rytíři - jak několik namalovaných na fasádě domu, tak dva v průchodu. Mohlo to být vše idylické bydlet v takové společnosti, kdyby jim nezemřela čtyřměsíční dcerka. Masarykovi se museli odstěhovat pryč. Vše jim maličkou Eleonorku připomínalo. A to bylo naposledy, kdy Masaryk bydlel na pravém břehu.    

 

45. - 9. 11.

První, ale rozhodně ne poslední zkušenost s Malou Stranou začala pro Masaryka v Tomášské ulici. Pamatujete si dům, o kterém vepřík mluvil před několika měsíci v jiné perličce ve spojitosti s hudebním skladatelem Václavem Janem Tomáškem? Tak v tom samém domě Masarykovi také pár let bydleli. Sice bylo nutné nosit vodu ze studny do třetího poschodí, ale to nevadilo. Vždyť tady se jim narodila holčička Olga. Za svitu petrolejky.

 

46. - 16. 11.

Z Malé Strany na Hradčany. Masaryk se stále blížil k Pražskému hradu více a více. A stejně tak se blížil i konec devatenáctého století. Tatíček Masaryk měl v Hrzánském paláci v Loretánské ulici ideální místo pro svoji tvorbu. K jeho pracovně totiž přiléhala prostorná terasa. Pepřík si pamatuje slova Alice, dcery Masaryka, která často mluvila o překrásném pohledu na Prahu, zázračnou v modravém světle, rozlehlou, stověžatou.

 

 

47. - 23. 11.

Přelom století strávili Masarykovi v domě přímo pod Pražským hradem, hned na začátku Zámeckých schodů v Thunovské ulici. A Masaryk, který se vždy stěhoval po pár letech, tu vydržel nezvykle dlouho - celých jedenáct let. Kombinace renesančního nádvoří a zavedené vody s plynem asi udělala své. „V dnešní době některé věci pokládáme za samozřejmé, ale před sto lety tomu tak rozhodně nebylo,“ pustilo se do filozofování naše prasátko.

48. - 30. 11.

Pár let strávil Masaryk i u Valdštejnské zahrady v místech, kde dnes sídlí Velvyslanectví Belgického království. Jedná se o dům, který se do dnešní doby nedochoval. Rodina se v té době velice zmenšila. Alice učila mimo Prahu, Jan byl v Americe a Herbert cestoval. S rodiči zde bydlela pouze dospívající Olga, které vyprávěl vepřík Pepřík příběhy bílého beránka. Tak se totiž jmenoval dům, ve kterém zde Masarykovi bydleli.

49. - 7. 12.

Předposlední zastávkou v Praze se pro rodinu Masaryků stal dům na Hradčanech. Vypukla první světová válka a pro životní partnerku našeho budoucího prezidenta začaly těžké časy. Jedno dítě ve vězení, druhé odjíždí s tatínkem do Ameriky, třetí umírá. Charlotta Garrigue Masaryková prožívala těžké období. „Američanka rodem, Češka duchem“ - tak to vepřík později nadiktoval sochaři pod její mramorovou bystu v Mickiewiczově ulici.

50. - 14. 12.

A je to tady. Desátá pražská adresa. Protože kulatiny je třeba náležitě oslavit, stal se pro Masaryka desátým domovem v Praze přímo Pražský hrad. Nejdříve zde bydlel v prozatímním bytě. Po úpravách od pana Plečnika (kterého vepřík měl moc rád, jak jste se mohli dozvědět v perličkách v minulém roce) se pan prezident Masaryk přestěhoval do svého nového prezidentského bytu. A z okna mohl vidět mnoho svých předešlých adres.

51. - 21. 12.

Nic netrvá věčně. Bydlení na Pražském hradě nebylo pro Masaryka možné po ukončení prezidentování. Bývalý prezident dostal k dispozici zámek v Lánech. Často tam rád jezdil v předešlých letech, protože jeho pražský hradní byt byl orientovaný na jih. A vepřík Pepřík tak dnes udělal výjimku a do Lán - tedy mimo Prahu - nás vezme také. Kdy jindy než o Vánocích se mohou dít zázraky. A kdy jindy než 100 let po vzniku Československa.

52. - 28. 12.

Poslední tři měsíce jsme se věnovali životu Tomáše Garrigua Masaryka. Poznal Prahu jako málokdo. Bydlel zde na deseti různých adresách a jeho poslední pražskou zastávkou byl Pražský hrad. V minulé perličce vepřík poprvé po třech letech opustil Prahu a vydal se za ním do Lán. Dnes se rozloučíme nejen s letošními perličkami, ale i s TGM. Na místním hřbitově. Děkujeme Vám, pane prezidente Osvoboditeli. Nezapomeneme!

 

 

KONEC

 

Pokračování v roce 2019

 1. - 4.1.

Vepřík začal nový rok tím, že mu všichni přáli hodně štěstí. A tak se rozběhl k domu U Zlaté podkovy v Nerudově ulici. Železná podkova je odjakživa nositelka štěstí. Dávní Keltové věřili, že železo má zvláštní moc odhánět zlé duchy. A podkova se má prý zavěsit tak, aby připomínala písmeno U, tedy košík či mísu, ve které štěstí zůstane a neztratí se. A které zvíře je spojeno s podkovou? Správně, příště to bude o běloušovi.    

2. - 11. 1.

V domě U Zlaté podkovy v Nerudově ulici byla první hradčanská lékárna. A v té době byl symbol domu pěkně zahrnut do obrazu, ve kterém jede sv. Václav na svém koníčkovi. Sice je podkova větší než kopyto koně, ale zase ji všichni vidíme. Vepřík vzpomíná, jak v minulém roce byly poslední perličky o prezidentovi Masarykovi. Ale vůbec jsme se nezmiňovali o koních, které měl pan prezident tak rád. Pojďme to nyní napravit.

 

 3. - 18. 1.

Každý kůň potřebuje místo, kde se může prohánět. Tomu se říká jízdárna. V Praze máme jednu například na Pražském hradě. Nyní se tam už koníci neprohání, ale slouží umělcům jako výstavní prostor. Vepřík sice také maluje obrázky, ale v jízdárně ještě nevystavoval. Ale vzpomíná na koně díky reliéfu nad vchodem. Jsou tam vyobrazeni skákající koníci a také dřevěná kopí. Ještě že nejsou turnaje na prasátkách, zmiňuje Pepřík.  

4. - 25. 1.  

Terasa se zahradní úpravou vedle jízdárny Pražského hradu je místem, kde dříve existovala letní jízdárna. Pohled na Pražský hrad je odtud stále krásný, jen koníky nahradily stolky a lavičky. A pod námi jsou v současné době garáže pro hradní vozový park. Takoví koně moderní doby. Vždyť výkon motoru aut se uvádí v koních. Kolik koní má třeba auto, kterým jezdí prezident? A kolik vepříků by takové auto mělo? Více nebo méně?

5. - 1. 2.

Už jsme si představili Jízdárnu Pražského hradu. Kousek odtud, v podhradí na Malé Straně, narazíme na další jízdárnu. Tato se jmenuje po panu Valdštejnovi a byla součástí jeho velkého paláce, který konkuroval panovnickému sídlu na Pražském hradě. Prostor jízdárny byl také spojen s auty. Budova totiž sloužila celkem dlouhou dobu mladoboleslavské automobilové továrně. Škoda že dnes už v ní auta nejsou, myslí si vepřík.    

6. - 8. 2.

To jsou samé jízdárny, ale kam zmizely konírny? Koně přece také museli být někde ustájeni. Zajímavý příběh má konírna v areálu Valdštejnského paláce, který jsme zmiňovali posledně. V současné době totiž slouží Senátu Parlamentu České republiky jako Jednací sál. Vepřík je smutný, že nemá volební právo a nemůže tak podporovat svého senátora. I přesto má v politice své koně, kterým fandí. A držet jim své paznehty může.

7. - 15. 2.

Když už navštívilo prasátko Jednací sál Senátu ČR, mělo stále pocit, že se na něj někdo dívá. Ale kdo? Vždyť na první pohled byla celá místnost prázdná. A tak vepřík hledal a hledal, až narazil na Tomáše Garrigua Masaryka. „Jé, dobrý den, pane prezidente, co tady děláte?“ zeptalo se prasátko. „Ale, hlídám tady jeden dokument. Líbil by se ti. Je totiž od P.“ A tak prasátko objevilo Pittsburskou dohodu. Neplést si s pitbullem!

8. - 22. 2.

Minule vepřík zmínil psí plemeno, které je často spojováno se zápasy. Ale protože perličky se v tomto roce zatím týkají koníků, zajímalo vepříka, zda je v Praze místo, kde se konaly jezdecké rytířské turnaje. A skutečně takový sál našel. Musel však zpět na Pražský hrad - konkrétně do Vladislavského sálu. “To je, panečku, prostor!“ vydechlo udiveně prasátko. A rozběhlo se z jedné strany na druhou. Běželo přes 60 metrů.    

9. - 1. 3.

Když už byl vepřík ve Vladislavském sále, vyběhl i schody nahoru do prvního patra. Připadal si tam jako na přehlídce rytířských znaků, které jsou všude možně po stěnách i na stropě. Ale malované znaky nepatří rytířům, kteří se utkávali ve Vladislavském sále. Patřily nejvyšším státním úředníkům. Pepřík se zasní a hned přemýšlí, jak by vypadal jeho znak. Co třeba ovar a jitrnice? Že je to příliš morbidní? Vepřík je nad věcí.

10. - 8. 3.  

Místnost, kde minulý týden vepřík obdivoval malované znaky na stěnách, se jmenuje podle Nových zemských desek. Najdeme v ní i renesanční skříň, která je prý nejstarším kusem nábytku na Hradě. Vepřík si pamatuje, jak se v ní schovával, když si hrál na schovku. Pikola byla přesně pod oslím hřbetem. Že nevíte, kde to je? Tak se říká zdobenému portálu, který vede z Vladislavského sálu pryč. Ke schodům. K Jezdeckým schodům.

11. - 15. 3.

Schodům se říká Jezdecké z toho důvodu, že byly navrženy tak, aby je bez problémů zvládli koně nesoucí rytíře. Vždyť o tom se už vepřík zmiňoval. Ano, tudy rytíři na koních přijížděli přímo do sálu k turnajům. Ve Vladislavském sále však probíhaly i trhy s luxusním zbožím. Ale asi největší radost měl Pepřík z pořádání hostin. To bylo zbytků! Jen rybí kost mu občas zůstala v krku, když příliš rychle hltal. A on hltat umí.  

12. - 22. 3.

Přísloví „jez dopolosyta a pij dopolopita“ je vepříkovi cizí, jak jste si mohli minule všimnout. Pepříkův kamarád Benedikt Ried, architekt Vladislavského sálu a přilehlých prostor, však nelenil a vytvořil přímo nad Jezdeckými schody z pozdně gotické klenby rybičky. Aby vepříka varovaly před hltáním a případným uvíznutím kosti v krku. Benedikt byl prostě kámoš. A díky němu vznikl jeden z nejkrásnějších prostorů v paláci.

13. – 29. 3.

Když se vepřík setkal s rybičkou u Vladislavského sálu, vzpomněl si, že u Vltavy je ulice s rybím názvem – Kaprova. A tak se vydal hledat, kolik kapříků v ulici napočítá. U jednoho domu se zastavil a začal počítat. Zastavil se u dvaceti. Deset se jich vznášelo u pána a deset zase u paní. Co obě postavy na secesním domě představují, se dozvíte příště. Každopádně po tomto domě se ulice nejmenuje. Nebojte, vepřík vše prozradí.

14. – 5. 4.

Na rohu Kaprovy ulice byl postaven dům, kde je k vidění muž a žena, každý ve společnosti deseti kapříků. A každý vládne jednomu rohu. Jedná se o cyklus noci a dne. Mužská postava má za sebou sluneční kotouč, ženská má za zády měsíc. Obě vzpínají ruce k jakési modlitbě. Možná za svobodu kaprů během vánočních svátků? Ale co jiného jíst při štědrovečerní večeři než kapra? Vepřové řízky nepřipadají v úvahu, dodává Pepřík.  

 15. – 12. 4.

V Kaprovce byste našli i jiný kapří dům. Na druhé straně ulice stojí dům U Tří kaprů. Je jich sice méně než u minulého domu, ale právě v těchto místech vlastnil dům Pavel Kapr z Kaprštejna, což byl před 450 lety staroměstský primátor. Rodina, ze které Pavel procházel, měla ve svém znaku právě tři kapříky, kteří byli spojeni ústy. Jo, jo, tenkrát ještě věta „Kapříci připluli“ neměla jiný význam, že, vepříčku, kamaráde?   

16. – 19. 4.

Minulé perličky byly plné ryb. Kde žijí ryby? Ve vodě. A jakou barvu má voda? Modrou. A co je ještě modré? Pokoj. A kdo v něm žil? Ježek, odpovídá vepřík. Ježek? Ano, Jaroslav Ježek – hudební skladatel a klavírista, v Kaprově ulici bydlel a tvořil. Modrý pokoj se jmenuje podle sytě modrého stropu, který měl Ježkovi ztrácejícímu zrak pomoci s orientací. Pro autora písničky Tmavomodrý svět ho navrhl jeho kamarád Zelenka.

17. – 26. 4.

Jaroslav Ježek neměl pouze kamaráda Zelenku. Mezi jeho osudové přátele patří bezesporu Jiří Voskovec a Jan Werich. Vždyť ti dva s ním tvořili úžasné trio. Do Ježkovy hudby dodávali velice vtipné a inteligentní texty. A lidé je milovali. A ještě něčím si byli podobní. Vepříkovi nic neunikne. Tušíte? No ano, křestní jména – jeden byl Jan, druhý Jiří a třetí Jaroslav. Všechna jména od J. Podobná, avšak každé jiné. Jako oni. 

18. – 3. 5.

Opustíme dvoupokojový Ježkův byt a vrhneme se na Voskovce a Wericha. Oba dva bydleli ve vile na pražské Kampě. Původ jména Kampa už dříve v perličkách vepřík objasnil. Nyní nás upozorňuje na vilu samotnou. Bydlel zde i historik Josef Dobrovský (hodně dávno) či básník Vladimír Holan (s Werichem). Prasátko ve vile ale bydlelo také! Proč se nejmenuje vila po něm? Pepřík trochu na Wericha žárlí. A něco nepěkného provede. 

19. – 10. 5. 

Vepřík Pepřík je sice hodné prasátko, ale rozhodně není svaté. Minule jsme si u Werichovy vily něco naznačili. Pamatujete si, jak zde v roce 1992 byla instalována busta Jana Wericha? A jak byla během roku ukradena? No, to mělo na svědomí právě naše prasátko. Policie ji tehdy pak našla, ale vepřík bustu opět vypátral a schoval ji znovu tak, že už nikdo neví, kde je. A tak se v roce 2017 na vilu instalovala přesná kopie. 

20. – 17. 5.

Vše je odpuštěno, vepříku. I Jan Werich se tvému kousku z nebe smál. Tomu, jak policie jeho bustu našla a uložila a pak nevěděla kam. A vzpomněl si na písničku, kterou Ježek oficiálně udělil sobě a svým dvěma kamarádům. Tři strážníci. To byl Ježek, Werich a Voskovec. A zatímco se strážníci před strážnicí hádali, vepříci se opatrně na strážnici vkrádali. Je jasné, co Pepříka inspirovalo k jeho vloupání. Dejte si tu pozor! 

21. – 24. 5.

První představení Voskovce a Wericha se odehrálo na prknech Osvobozeného divadla, které sídlilo v počátcích svého života v Umělecké besedě. Uváděli zde svoji revue z kapsičky u vesty, známou pod názvem Vest pocket revue. Uměleckou besedu byste našli na Malé Straně, kousek od Werichovy vily. V ulici Besední, která po Umělecké besedě převzala své jméno. Nyní zde sídlí divadlo Na Prádle. Vepřík se podivuje nad tímto názvem.   

22. - 31. 5.

Divadlo Na Prádle se jmenuje podle kostela hned za rohem. Kostel sv. Jana Křtitele Na prádle. Vepřík ví, že je kostel pojmenovaný podle ne příliš šťastného osudu, kdy byl kostel zrušen a sloužil jako prádelna a čistírna. Nyní je však používán k původnímu účelu a žádné pračky a sušičky v něm nenajdete. I když by to nebylo špatné, přemýšlí prasátko. Kostely jsou místa, kde se setkávají lidé. Stejně jako laundromaty na západě. 

23. - 7. 6

Kolem kostela si můžete všimnout v dlažbě chodníku mnoha křížků. Připomínají nám zaniklý hřbitov, který se dříve nacházel v jeho okolí. A není to případ pouze kostela sv. Jana Křtitele Na prádle. I mnoho dalších kostelů má kolem sebe v dlažbě křížky. Např. kostel sv. Haštala, sv. Jiljí. Prasátko si vždy na křížkách hrálo a skákalo z jednoho na druhý, ale když si teď uvědomilo, co znamenají, bude raději hopsat na Kampě.

 24. - 14. 6.

Výrazná socha stojící u kostela sv. Jana Na prádle je také sv. Jan. Ale pozor. Jiný než ten, kterému je kostel zasvěcen. Kostel totiž nese jméno Jana Křtitele a socha zobrazuje Jana Nepomuckého. Občas se nám ti Janové pletou, lamentuje prasátko. Socha tady nestojí odjakživa. Původně stála u Karlova náměstí ve výklenku. Výklenek není, dům není. Teď je tam nákupák Charles Square. Johánkovi se na Malé Straně dýchá lépe.

 25. - 21. 6.

Minulé perličky se týkaly kostela na Malé Straně, před kterým stojí socha, která dříve stála v dnešní Resslově ulici pod Karlovým náměstím. V dalším bloku domů směrem k Vltavě narazil vepřík na pamětní desku připomínající jeho kamaráda Josefa Václava Sládka. Ten na místní škole učil dlouhých 28 let. A bydlel hned za rohem! Nestává se často, aby jeden člověk měl pamětní desky na každém rohu. Pan básník a spisovatel je však má. 

26. - 28. 6.

Skutečně hned za rohem nám prasátko ukazuje další pamětní desku připomínající zakladatele české poezie pro děti. Na radu vepříka se Josef Václav Sládek přestěhoval do domu, který stojí v místech, kde se dříve dle legendy objevil zázračný pramen. A prasátko lákalo pana spisovatele těmito slovy: „Josefe, znalo jsem křišťálovou studánku, kde nejhlubší byl les, tam rostlo zlaté kapradí…“ „Opravdu? Kde? Tam chci hned bydlet!“  

 

27. - 5. 7. 

Naposledy jsme naznačili, kdo byl skutečným autorem myšlenky o básni Křišťálová studánka. Vepřík vycházel ze skutečnosti, že v těchto místech sv. Václav při honbě za jelenem objevil léčivý pramen. Později v těchto místech nechal lázně postavit Karel IV. při zakládání Nového Města. A lázně tu stály i v 19. století. Prasátko vzpomíná, jak se rochnilo ve vaně v místech dnešní Václavské pasáže. Na míli vzdálené od Václaváku. 

 

28. - 12. 7.

Oblast, která přitahuje různé Václavy. Jeden se tu proháněl na koni (ten svatý) a po něm byly pojmenovány lázně. Další Václav tu měl svůj hrad (Václav IV.). A rohový dům má na sobě jména dalších Václavů. Z ulice vede Václavská pasáž a kousek odsud je kostel sv. Václava. A také tu stál klášter a po něm Svatováclavská trestnice. Co je moc, to je moc. Všude samý Václav! Vepřík raději skloní hlavu a jde. Náhle se však zastaví.

 

29. - 19. 7.

Vepřík došel na konec ulice Václavské. Ale náhle se zastavil. V chodníku našel zlaté kamínky a u nich jména, která zná. Gabčík, Valčík, Bublík, Kubiš, Hrubý, Švarc, Opálka. Sedm parašutistů, kteří v kostele přes ulici bojovali proti velké přesile. Vepřík už jejich hrdinství před lety zmínil, ale nyní si všímá jejich křestních jmen. Ze sedmi jich šest začíná na J. Jozef, Josef, Josef, Jan, Jan, Jaroslav. A Adolf.

30. - 26. 7.

Jména hrdinů se už z kamínků pomalu vytrácejí. O to hlouběji je však Pepřík má vryté ve svém srdci. Kamínky ve Václavské ulici nám připomínají přesná místa, kam byla vynesena těla parašutistů, aby je mohlo gestapo identifikovat. Kromě nich se v dlažbě můžeme setkat i se jménem Jana Milíče Zelenky. Osmnáctiletý syn spolupracovníka parašutistů také raději volil sebevraždu. Poté, co gestapo zasáhlo proti jeho rodině. Hrůza.  

 

31. - 2. 8.

V Resslově ulici můžeme dnes najít dva kostely. Kostel sv. Václava na Zderaze je umístěn blíže k Vltavě a nad současnou ulicí se úplně vznáší. Stojí totiž na kamenné terase nad úrovní ulice. Původní ulice se totiž postupně nesvažovala k vodě, ale končila kamenným srázem u Vltavy. Máme štěstí, že kostel zůstal zachován do dnešní doby. Může za to vepřík, který si při pití Fanty vzpomněl na svého kamaráda architekta Josefa Fantu.

 

32. - 9. 8.

Uvnitř kostela je mnoho pozoruhodných míst. Kupříkladu takový strop. Vepříka Pepříka z toho bolí hlava, ale co by neudělal pro potěšení svého oka. Stačí jen pořádně zaklonit hlavu a kuk, Václav se na Vás seshora dívá. Nechybí samozřejmě poslední Václavovy okamžiky. Vepřík s Václavem jsou u dveří kostela ve Staré Boleslavi a tu někdo sprostě zaútočí zezadu. Prasátko stačilo utéci, ale Václav ostré dýce neunikl. Chudáček.

 

33. - 16. 8.

Když si už vepřík zaklonil hlavu a pozoroval nástropní malby, neunikl mu ani dřevěný strop plný barevných obrázků. Je rozdělen na mnoho polí a jedna část se týká čtrnácti skutků milosrdenství. Jsou to projevy křesťanské lásky k bližnímu. A to by nebylo prasátko, aby se nezastavilo u skutků jako sytit hladové a dávat pít žíznivým. Hned vedle je skutek radit nerozhodným. A vepřík radí – prohlédněte si zbývající na vlastní oči.

 

34. - 23. 8.

Z toho dívání se vzhůru se už zamotala vepříkovi hlava. Posadil se do dřevěných lavic a tu si všiml svých kamarádů ze zvířecí říše. Poznal ptáčky, hada, sovu, šišku a větvičku. Symboly rostlin a zvířat symbolizují rajskou zahradu. „Ale kde je prasátko?“ ptal se Pepřík pana Františka Bílka. František neodpověděl. Jen se otočil a šel si udělat snídani. Něco s vaječným bílkem, jestli se prasátko neplete. Ještě že ne jitrničku.

35. - 30. 8. 

Vepřík byl neodbytný, a tak si vyhledal Františka Bílka přímo v jeho vile, kterou moc dobře znal. Vždyť magistrát měl problémy s její rovnou střechou, a tak se kolaudace neustále odkládala. Naštěstí vše dopadlo dobře. To bylo slávy, když se František do domu nastěhoval. Dům si vyzdobil mnoha zvířátky. Beruškami, včelkami, ptáčky. Ale prasátko opět nikde! „Františku, udělej zde něco, co by mě tu připomínalo,“ žadonil Pepřík.

36. - 6. 9.

Vepříkův kamarád, sochař a architekt František Bílek, nakonec podlehl. Sice prasátko přímo do vily neumístil, ale navrhl na několik míst osvětlení, která připomínají Pepříkovu mňamku. Ano, žaludy vepřík moc rád. A tak bylo prasátko spokojeno, že má ve vile svoji stopu. Žaludy jsou prostě bašta. A mají svou výživnou hodnotu! Jen lidé je berou jako nouzovou potravinu. V tom má Pepřík výhodu - sní, co je zrovna k dispozici.  37. - 13. 9.

„Františku, mám pro Tebe návrh!“ řekl vepřík panu Bílkovi poté, co s radostí viděl svítící žalud v Bílkově vile. „Co kdyby sis na dveře poznamenal něco, co Ti bude připomínat den, kdy ses do vily nastěhoval?“ „Myslíš jako datum?“ „To ne, to není originální. Co kdybys tam vyřezal svůj věk. A věk manželky a dětí také.“ „Dobrý nápad!“ souhlasil pan sochař a začal vyřezávat 39; 29; 3,5; 5,5. A vepřík dostal za odměnu žaludy.

38. - 20. 9.

Vepřík si na žaludech pochutnával. Byly pro něj bašta. A další baštu našel hned ve vedlejší ulici. Samotná ulice se jmenuje Na baště sv. Ludmily. Co ráda jedla babička sv. Václava, byl pro vepříka oříšek. Proč nese ulice tak divné jméno? A co víc. I jeden z domů má na sobě název Na baště. Po jídle ani vidu, ani slechu. A ani čichu, ani hmatu. Dokonce ani chutě, která u bašty bývá dost důležitá. Ale pozor, Pepřík něco objevil.

39. - 27. 9.

Vepřík objevil v ulici Na baště svaté Ludmily vojáky, kterak jsou připraveni bránit hradby. Někdo má v ruce zbraň, někdo stojí u děla. A jeden voják namalovaný na fasádě domu Na baště zrovna něco pojídá. „Jsem to ale tele!“ vykřikl vepřík. „Vždyť bašta tu neznamená nějaké jídlo, ale jedná se o opevnění, které tudy kdysi vedlo. A kde byla zeď, musela být i brána.“ A tak vepřík vyrazil a hledal a hledal, až k jedné došel.

40. - 4. 10.

Prasátku netrvalo dlouho, než našel bránu. Mezi baštou sv. Ludmily a baštou sv. Jiří totiž dříve stála a stále stojí Písecká brána. Jedná se o jedinou dochovanou bránu z barokního opevnění, pokud nepočítáme ty, které najdeme na Vyšehradě. Vepřík si vzpomíná, jak dříve kromě Písecké brány chodil do města i branou Strahovskou či Újezdskou. Ty však dnes už neexistují. Jak Praha rostla, tak se bouralo. Písecká však vydržela. 

41. - 11. 10.

Vepřík Pepřík stojí u Písecké brány a přemýšlí. Ví, že v Praze stála Horská brána, z které vedla cesta na Kutnou Horu. V Praze máme i Táborskou bránu, která zase stála u cesty směřující do města Tábor. Ale Písecká brána nevede na Písek ani náhodou. Brána je na severu Prahy a Písek je jižně. Jestli ona se nejmenuje od nedaleké vsi při Vltavě, která už zanikla. Rozkládala se v místech dnešního Klárova a jmenovala se Písek.

42. - 18. 10.

Tak jako Písecká brána nemá co dočinění s jihočeským Pískem, nejmenuje se Klárov podle nějaké Kláry. Žil byl jeden vysokoškolský učitel, který zasvětil svůj život lidem se zrakovým postižením. Od císaře dostal darem pozemek, na kterém postavil velkou budovu. Dům tu stojí dodnes a jmenuje se po svém zakladateli Aloisi Klárovi. No, a Klárův ústav přenesl své jméno i na Klárov. „Proč není nikde v Praze Vepříkov?“ smutní prasátko.

43. - 25. 10.

Když jeden pan sochař stál před úkolem vyzdobit průčelí Klárova ústavu neboli Ústavu pro zaopatřování a zaměstnávání dospělých slepců na Klárově, nevěděl si rady. Proto přišel pro radu za vepříkem, který si zrovna četl Bibli. „A nechcete tam, pane sochaři, vytvořit scénu, jak Tobiáš uzdravuje svého slepého tatínka? To by se tam hodilo. A nezapomeňte na archanděla Rafaela, který Tobiášovi pomáhal.“ A nápad byl vyslyšen. 

44. - 1. 11. 

Když už vepřík doporučil vytvořit archanděla Rafaela, napadlo ho, že by mohl navštívit místo, které je spojeno s archandělem Gabrielem. A tak se vydal do Kinského zahrady, u které stojí klášter a kostel sv. Gabriela. Pomáhal ho zakládat hraběnce Gabriele Sweerts-Šporkové. Za Pepříkovu pomoc chtěla hraběnka pojmenovat klášter po něm, ale vepřík s díky odmítl. Navrhl ji raději místo sebe jejího křestního patrona – sv. Gabriela.

45. - 8. 11. 

Archanděl Gabriel je ten, který doručil Panně Marii radostnou zprávu, že bude mít miminko – malého Ježíška. Proto by se i kostel s klášterem měl správně jmenovat Zvěstování Panně Marii, ale všichni mu říkají prostě Gabriel. Když se řádové sestry odstěhovaly do Rakouska, prasátko se přimlouvalo, aby kostel s klášterem prodaly právě poště. Aby zůstal zachován odkaz Gabriela – i pošta přeci pomáhá doručovat radostné zprávy.

46. - 15. 11.

Po zmínce o archandělovi Rafaelovi a archandělovi Gabrielovi se muselo logicky dostat na dalšího archanděla. A nebylo to pro Pepříka tak těžké. Necelých 500 m odsud se totiž nachází kostel archanděla Michaela. Cestou k němu vepřík nachází na petřínském svahu klikaté cestičky, pískovcové skály, vyhlídky, jezírka a vodopády. „Jsem ještě v Praze?“ přemýšlí prasátko. A když dorazí ke kostelu, jeho pochybnosti ještě zesílí.

47. - 22. 11. 

Trojici archandělů vepřík zakončuje u Karpatského chrámu svatého archanděla Michaela. Stavba je pozoruhodná z mnoha důvodů. Například stavebním materiálem je vybrané dřevo. Dřevěné jsou i hřeby a klíny. K výzdobě jsou použity tři barvy – bílá, zelená a červená. Ty symbolizují základní křesťanské ctnosti – víru, naději i lásku. Marně se vepřík dožadoval použití i růžové barvy. Dodnes nerozumí, proč byla nakonec odmítnuta.

48. - 29. 11.

Kostel je pozoruhodný i tím, že byl celkem dvakrát rozebrán, přemístěn a nově postaven. K nám se dostal z tzv. Podkarpatské Rusi, která slavila desáté výročí připojení k našemu státu. Díly kostela byly očíslovány, převezeny ve čtyřech vagonech a na Petříně kostel znovu vyrostl. I prasátko se podílelo na stavbě. A bavilo ho to natolik, že do tří let inspiroval dánského tesaře. A tak vzniklo LEGO. To je však už jiný příběh.

49. - 6. 12.

Archanděla Michaela se vepřík trošku bojí. Často má totiž v ruce meč. Proto si ho také pamatuje. M jako Michael, M jako meč. Navíc ten z minulé perličky přitahoval písmenko M ještě ze svého původního umístění. To bylo nejdříve poblíž Mukačeva, potom se stěhoval do Medvedovců. Archanděl má v ruce i štít. Pepřík však zná v Praze Michaela, který má v ruce i ukazovátko. Tušíte, kde na něj můžete narazit a k čemu ukazovátko má?

50. - 13. 12.

Pokud jste si tipli Staroměstskou radnici, máte bod. Tam skutečně stojí archanděl Michael i s ukazovátkem. Prasátko se u něj vždycky zastaví, když chce vědět, jaký je den, měsíc a znamení zvěrokruhu. Tím, že vepřík cestuje často z minulosti do budoucnosti a naopak, potřebuje si srovnat hodinky. A kde jinde než u Staroměstského orloje. A když už tam je, mrkne se i na postavení Slunce a Měsíce. Orloj toho totiž ukazuje hodně.

51. - 20. 12.

Vedle archanděla Michaela stojí další postavy. Písař, Hvězdář a Kronikář. Poznáme je podle toho, co drží v ruce. Tedy brk se svitkem, dalekohled a knihu. Sochy však původně předměty neměly. Původně měly totiž jiný význam. Představovaly lidské ctnosti. Vadila snad někomu alegorie Soucitu, Štědrosti a Skromnosti? Nebo je pan sochař chtěl prostě jen aktualizovat, aby postavy byly víc „cool“. Kdo ví, přemýšlí vepřík Pepřík.

52. - 27. 12. 

Vepřík Pepřík stojí před Staroměstským orlojem na Staroměstském náměstí. Pozoruje kalendárium, ciferník, postavy kolem. Zadíval se na ten geniální stroj, až zapomněl na vše kolem sebe. Ani si nevšiml, že odbila dvanáctá hodina, že se zavřela dvířka za apoštoly. Ze snu ho probudilo až zakokrhání kohouta, který oznamoval, že je před námi nová hodina života. A také nový rok. Tak ať je stejně šťastný jako ten letošní. Chro!

Pravidelně se můžete setkávat s perličkami na facebooku Peprné Prahy, které vycházejí každý pátek v 5:55 (zkrátka v P PPP). Tady na webu se objevují se zpožděním. Ale zase jdou pěkně za sebou.

Perličky prasátka Pepříka 2020

1. - 3. 1.

Planeta Země. Jedním ze světadílů je Evropa. V srdci Evropy leží Česká republika a v ní město Praha. Středem Prahy je od pradávna Staré Město. Ve středu Starého Města leží Staroměstské náměstí. Středem tohoto místa byla vždy Staroměstská radnice s orlojem. Střední část orloje se jmenuje astroláb, v jehož středu je znázorněna - planeta Země. Magické místo, kde vepřík skončil loni své putování. Místo, kde letos začíná.

2. - 10. 1.

Prasátko si na konci minulého roku všímalo postaviček kolem astrolábu a kolem kalendária. Neunikl mu ani kohout, který při kokrhání třikrát zamává křídly a třikrát zakloní hlavu. To ale člověk nevnímá, protože pohledy všech se každou celou hodinu soustředí na zavřená dvířka, která se právě teď otevírají. Uvnitř máme 12 apoštolů a každý z nich má svůj příběh. Najdeme apoštoly i jinde po Praze? Na to se zaměříme příště. 

3. - 17. 1.

Jako první apoštol se v pravém okénku objevuje Petr s klíčem v ruce. Vepřík si tohoto apoštola pamatuje nejlépe - právě podle kytičky petrklíče neboli prvosenky jarní. A když je to prvosenka, je jasné, že jsme museli začít právě Petrem. Petr drží klíč od nebeského království, který dostal od Ježíška. Jméno Petr znamená v latině skálu. A na této skále chtěl Ježíšek zbudovat svou církev. Příště se na skálu s Petrem vydáme.

4. - 24. 1.

Na vyšehradské skále najdeme Baziliku svatého Petra a Pavla. Petr se s Pavlem objevuje velice často ve dvojici. A tím, že byl Petr původně prostý galilejský rybář, zavedlo vepříka povídání o něm právě na vyšehradskou skálu. Kdyby Petr do svého chrámu v Praze přišel, mohl by odsud krásně rybařit. Ten pohled na Vltavu! Jen by musel dávat pozor, aby mu nikdo nevyplašil ryby. Každou chvíli tu někdo skáče dolů, viď, Šemíku.

5. - 31. 1.

Druhým apoštolem objevujícím se v pravém okénku je Matěj. Na rozdíl od svatého Petra už má v ruce zbraň, kterou byl zabit. Sekyrou mu byla sťata hlava. Což nebyla hezká odměna za to, že během svých misionářských cest, při kterých se dostal až do Afriky, navracel zrak slepým a uzdravoval nemocné. Navíc se k apoštolům dostal poté, co se uvolnilo místo po Jidášovi. Všechno zlé je pro něco dobré, všímá si náš vepřík Pepřík.

6. - 7. 2.

Kde bychom ještě našli v Praze svatého Matěje? V Praze 6. A také bychom si k němu museli pěkně vyšlápnout. Kostel svatého Matěje je mimo jiné znám pro svůj perníkový betlém, který se zde každoročně objevuje. Vepřík sem rád chodí, protože všechno krásně voní. Jednou se tady setkal i s Matějem. Zrovna se vracel z hospody, kde pravidelně pil bez peněz - na sekeru. „Dáš si perníček?“ ptalo se prasátko? „Kdepak, večeřel jsem matesy.“

7. - 14. 2.

Třetím apoštolem je svatý Filip. Jako jediný z apoštolů drží kříž, který známe od Ježíška. Vepřík poznamenává, jak je důležité míti Filipa. Kříž nedrží Filip jen tak náhodou. Opět se váže ke způsobu jeho umučení. Ve stáří byl zajat pohany, kteří ho bičovali a pak ho přibili na kříž. No, následoval svého mistra skutečně až do samého konce svého života. A protože byli pohané na Filipa zlí, bude další zastávkou Zlíchov. 

8. - 21. 2.

Na Zlíchově stojí kostelík, který nese jméno svatého Filipa a Jakuba. Filipů najdeme v Praze více, ale ne vždy se jedná o toho našeho apoštola ze Staroměstské radnice. Například na Karlově mostě je také svatý Filip, ale mnohem mladší. Vraťme se však na Zlíchov. Vepřík si každý rok při filipojakubské noci představuje, že kdyby se pohané na Filipa usmívali a nebyli zlí, možná by kostelík stál na Smíchově a ne na Zlíchově.

9. - 28. 2.

Čtvrtým apoštolem v pravém okénku Staroměstské radnice je svatý Pavel. Pavel ani nepatřil mezi původních dvanáct apoštolů. Ze začátku je dokonce pronásledoval a trestal. Pak však nastal obrat. Totálně změnil svůj pohled na věc a rozhodl se přijmout křesťanskou víru. No, a za to byl pak po zásluze potrestán. Byl sťat mečem, což je atribut právě svatého Pavla. A jak si zapamatovat fakt, že Pavel drží meč? Vydržte týden.

10. - 6. 3.

Vepřík Pepřík vypátral, že v Karlíně stál kostel Obrácení svatého Pavla. Nyní je však na území Prahy Pavel nejčastěji ve společnosti Petra. A protože se Pavlovi říkalo i Šavel, zdobí světce šavle, resp. meč, který je jeho atributem. Kostel svatého Petra a Pavla najdete i v Řeporyjích, kde v současné době starostuje také jeden Pavel. Uslyší i Pavel z Řeporyjí ono osudné „Proč mě pronásleduješ?“ a dojde také u něho k obrácení?

11. - 13. 3.

Pátým svatým na orloji je Šimon, který drží v ruce svůj nástroj, jímž byl umučen. Šimon byl ukřižován a na kříži rozřezán pilou. To jsou ale zvláštní způsoby, jak se zbavit nepohodlných osob. Šimonovi se přezdívalo horlivec. To proto, že byl horlivý sloužit Bohu a to s naprostou oddaností. A nesloužil mu sám. O jeho kamarádovi, svatém Judovi Tadeášovi, nám Pepřík prozradí více při představování apoštolů z levého okénka. 

12. - 20. 3.

Kostel svatých Šimona a Judy v minulosti spadal pod klášter milosrdných bratří na Františku. I ulice vedle kostela se jmenuje U Milosrdných. Svatého Šimona, jak jsme si minule prozradili, zdobí pila. Tak na to se napiju, vykřiklo prasátko. A hned dodává, že z kostela se dříve linuly krásné tóny, když zde na varhany hrával při své návštěvě i Wolfgang Amadeus Mozart. A tóny spolu ladily - žádný zvuk řezání dříví to nebyl.

13. - 27. 3.

Posledním apoštolem v pravém okénku je Bartoloměj. Prasátko se ho trochu bojí, protože má v ruce nůž. A ne jen tak ledajaký. Tímto nožem se totiž zvířata stahovala z kůže. Jedná se o koželužský nůž. Proč ho má však v ruce Bartoloměj? Pokud si myslíte, že jako většina apoštolů i on drží předmět, kterým byl zabit, tak máte pravdu. Krutá muka musel podstoupit - stažen z kůže a ukřižován. Vepříkovi je hned Bartoloměje líto. 

14. - 3.4.

Naposledy jsme se bavili o svatém Bartoloměji, který byl na konci života krutě mučen. Prasátko poučuje, že v současné ulici Bartolomějská byla dříve věznice, kde s vězni nikdo nezacházel v rukavičkách. S metodami výslechu Státní bezpečnosti tu mělo zkušenosti mnoho osob. Snad si lidé vzpomněli na svatého Bartoloměje a na vše, co on musel vydržet. Kostel svatého Bartoloměje však můžete lehce minout. Je v ulici důmyslně ukryt.

 15. - 10. 4.

Máme za sebou představení apoštolů z pravého okénka. Pojďme nyní zaměřit pozornost na ty vlevo. Prvním z nich je Juda Tadeáš. V ruce drží kyj, kterým byl umučen. Prasátko žasne nad tehdejšími způsoby. Fuj. O svatých Šimonovi a Judovi už vepřík Pepřík mluvil, vzpomínáte? Kromě již zmíněného kostela, ve kterém je se svým kamarádem Šimonem, můžeme narazit v Praze na kostel, kterému se říká u Tadeáška. Víte, kde ho najdeme?

 

16. - 17. 4.

Na náměstí Republiky stojí kostel svatého Josefa. Ale mnoho lidí, včetně vepříka Pepříka, kostelu neřekne jinak než U Tadeáška. Může za to socha světce, která stojí před vchodem do kostela pod stříškou na dvorku. Každý den míří k Tadeáškovi, věřte nevěřte, mnoho věřících i nevěřících. Většinou ho žádají o pomoc a mnoho z nich se pak vrací mu poděkovat. Už jste se u Tadeáška také zastavili? Nebo běžíte rovnou do Palladia?

 

17. - 24. 4.

Druhým apoštolem je Ondřej. Ondřej je brácha Šimona. Ale pozor, ne toho Šimona s pilou, který kamarádil s Judou Tadeášem. Ale toho Šimona, který pak dostal od Ježíška nové jméno - Petr. Ano, ten s tím klíčem. Takže Ondřej je bráchou Šimona - Petra. Jestli v tom už máte trochu nepořádek, tak se není čemu divit. I vepřík dává své končetiny do X a přemýšlí, zda od orloje neujede. Čím a kam? Třeba kolem do nějakých vrat. 

 

18. - 1. 5.

Vepřík už má celou hlavu zamotanou různými apoštoly, že se ocitl až v dalekých Kolovratech. A, světe, div se, narazil na kostel svatého Ondřeje. Tady si všímá, že Ondřej s sebou často nosí kříž. Ale ne ten klasický, ale zkřížený do X. Na něm byl totiž ukřižován. A protože se další neznámí ukřižovávali nejen na tomto kříži, ale i na tom ve tvaru Y, už prasátko rozumí, proč se v matematice používá pro symboly neznámých X a Y. 

19. - 8. 5.

Pamatujete si, že prasátko mělo nepořádek v apoštolech a pletlo si, kdo je kdo? A teď přišel na řadu Jakub. Jenomže Jakubové byli po boku Ježíška dva. Jednomu se říká Větší či Starší, druhému Menší či Mladší. Na orloji je však jen jeden - ten Menší. Jakub má v Praze kostely s Filipem, o kterém už tady byla řeč. A je bráchou Judy Tadeáše, kterého jsme viděli s kyjem v ruce. Jakub z orloje má v ruce podobný předmět jako brácha.

20. - 15. 5.

Minulá perlička vepříka Pepříka se týkala Jakuba. I když jeden z nejbližších kostelů od orloje je kostel svatého Jakuba, tak se netýká toho našeho Jakuba z orloje, ale Jakuba Většího, Staršího. Jakub Mladší, Menší má kostel například na Malvazinkách - kostel sv. Filipa a Jakuba. Jakub byl kamenován, a přesto se modlil ke svým útočníkům. Dostal pak do hlavy ránu od valchaře. Smrtelný nástroj nám každou hodinu ukazuje v okénku. 

21. - 22. 5.

Po Jakubovi se na orloji představuje Tomáš. S tímto jménem se často pojí sousloví nevěřící Tomáš. Odkazuje na situaci, kdy kamarádi apoštolové přesvědčují Tomáše, že Ježíš vstal z mrtvých. Ten ale nevěřil. Nemohl si vyžádat záznam z kamerového systému, ani nebyla k dispozici žádná fotografie. Dokonce ani vepřík nebyl po ruce. Který důkaz měl Tomáše přesvědčit? Apoštol si chtěl sáhnout do jeho rány v boku, které zanechalo kopí.  

22. - 29. 5.

Tomáš byl probodnut pohanskými kněžími kopím. Možná si v tu chvíli vzpomněl na okamžik, kdy neuvěřil v Kristovo zmrtvýchvstání. Tenkrát si sáhl do Kristovy rány způsobené kopím, nyní si mohl do své vlastní rány vložit ruku také. Vepřík Pepřík byl u stavby kostela svatého Tomáše na Malé Straně. Navrhl panu staviteli, že by se právě kostelní věž se střechou mohla podobat kopí - je dlouhá, štíhlá, špičatá. Jako Tomášův atribut. 

23. - 5. 6.

Předposlední apoštol na Staroměstské radnici je Honzík, tedy Jan. Říkalo se o něm, že ho Ježíš měl nejraději. Když viděl vepřík Pepřík, jakými hroznými způsoby umírají Ježíškovi kamarádi apoštolové, přimluvil se, zda by se alespoň jeden z nich mohl dožít vysokého věku a zemřít přirozenou smrtí. Prosba byla vyslyšena. Jan drží v ruce kalich, ze kterého vystupuje had. Jan měl být otráven vínem, ale jak už víte, přežil to. 

24. - 12. 6.

Najít v Praze kostel svatého Jana nebyl problém. Ale ono těch Janů bylo více. Kostelík tady má Jan Křtitel, prasátko objevilo kostel Jana Nepomuckého a na okraji Prahy je kostelík zasvěcený římskému mučedníkovi téhož jména. Ale kde stojí Jan Evangelista? Nestojí, ale stál. Poblíž ulice Na Bojišti skutečně stála románská stavba tohoto jména, která tu byla postavena jako vzpomínka na krvavou bitvu. Zbyly z ní jen základy. 

25. - 19. 6.

Dostáváme se do finále. Posledním apoštolem na Staroměstské radnici je svatý Barnabáš, který drží v ruce lebku. Jeho život byl ukončen sprškou kamenů. Ano, i on byl ukamenován. A proto je Barnabáš patronem proti padajícím kamenům i proti krupobití. Vepřík Pepřík už ví, na koho si má vzpomenout, až budou zase padat trakaře. Barnabáš v druhé ruce drží svitek - možná část evangelia, které hlásal a kvůli kterému nakonec zemřel.   

26. - 26. 6.

Najít v Praze kostel svatého Barnabáše je nemožný úkol. Kostel tu zkrátka a dobře nemá. Ale v České republice ano. I jinde v Evropě nebo ve světě. Když se však vepříkovi stýská a chce s Barnabášem prohodit pár slov, zajde si do kostela v Praze, kde ho může potkat. Jedním z nich je katedrála na Pražském hradě. Tím druhým je kostel svaté Voršily na hranici Starého a Nového Města. Barnabáš v něm má krásnou velkou sochu.

27. - 3. 7.

Vepřík Pepřík nám od začátku roku představil všech dvanáct apoštolů ze Staroměstské radnice. A ke každému připojil i místo v Praze, které se daného apoštola nějak dotýká. Vzpomínáte si na třeba na Petra s klíčem, na Matěje se sekerou, na Tomáše s kopím a na Jana s kalichem? A kdo má v ruce kyj, nůž a kdo pilu? A kdo nese klasický kříž a kdo kříž ve tvaru X? Dvě okénka se pomalu zavírají a vepřík přemýšlí, kam se vydá nyní. 

28. - 10. 7. 

Ze Staroměstského náměstí se vepřík vydal Karlovou ulicí směrem k vodě. Došel ke Staroměstské mostecké věži, kde má sochu Karel IV. Pod ním sedí čtyři ženy a každá z nich představuje jednu ze čtyř fakult, které dříve univerzita měla. Socha zobrazuje Karla IV. se zakládací listinou v ruce. Vepřík obešel sochu kolem dokola a vydal se na Karlův most. Chce si prohlédnout všech 30 soch a sousoší. Pojďme se k němu přidat. 

29. - 17. 7. 

Most nám může posloužit jako učebnice našich dějin. Sochy zobrazují osoby, o kterých se děti učí ve škole. Třeba nejmladší sousoší na Karlově mostě představuje bratry, kteří bývají zmiňováni ve škole mezi prvními. Cyril a Metoděj dorazili na Velkou Moravu v roce 863 a z rukou Metoděje přijal křest náš první historicky doložený panovník kníže Bořivoj. Vepřík připomíná, že jeho ženou byla Ludmila a vnoučkem byl Václav.

30. - 24. 7. 

Minule nám vepřík prozradil, že nejmladším sousoším na mostě je sousoší Cyrila a Metoděje. A není vůbec staré. Nedosahuje ani věku sta let. Původně tu stálo jiné sousoší, ale protože kvůli povodni spadlo do Vltavy, bylo nahrazeno tím současným. Sousoší tu stojí díky Ministerstvu školství, které ho objednalo. Vepřík byl ve výběrové komisi a hlasoval pro. Jen chtěl do sochy zakomponovat onen letopočet 863, ale byl přehlasován.   

31. - 31. 7. 

Předminule jsme zmínili knížete Bořivoje. Jeho současníkem byl svatý Ivan, kterého najdeme na mostě ve společnosti dalších světců. Ivan byl poustevníkem a žil v jeskyni u Českého krasu. Kníže Bořivoj na Ivana narazil poté, co omylem postřelil Ivanovu ochočenou laň. Vepřík žil s Ivanem také, ale jeho Bořivojův šíp minul. Laň prostě byla v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Ale zase ji můžete vidět na mostě. Vepříka ne.  

32. - 7. 8. 

Manželka knížete Bořivoje Ludmila měla několik dětí. Tím nejznámějším je Vratislav, který se stal také knížetem. Ale více než o Vratislavovo panování se prasátko zajímá o jeho manželku Drahomíru a o jejich děti Václava a Boleslava. Ludmila to s Drahomírou měla těžké. Že to občas mezi snachou a tchyní skřípe, to se všeobecně ví, ale že spory skončí uškrcením nebohé babičky, to je už příliš. Šátek v Ludmilině ruce mluví za vše.   

33. - 14. 8. 

Ludmila se stala první českou svatou. Navíc je uctívána jako patronka všech babiček. Moc hezky se chovala ke svému vnoučkovi Václavovi, kterého vychovávala a učila ho důležitým věcem. I socha nám představuje Ludmilu ve chvíli, kde Václavovi něco vysvětluje z knížky. Václav po babiččině vraždě stěhuje její ostatky z Tetína do Prahy. Ale ne do kostelíka svatého Víta. Ten ještě tenkrát nestál. Ale bazilika svatého Jiří už ano. 

34. - 21. 8. 

Ludmilin vnouček Václav je zobrazen jako malý chlapeček. Na Karlově mostě má ještě další dvě sochy - po Ježíšovi a Marii je tedy nejčastější sochou na mostě. Kromě sochy s Ludmilou, kde spíše svoji babičku doplňuje, ho najdeme v rámci jiného sousoší ve společnosti dalších dvou světců - svatého Norberta a svatého Václava. První socha u Malé Strany je věnována pouze jemu a je na ní sám. Svatý Václav, vévoda české země. 

35. - 28. 8. 

Na mostě najdeme i výjev z Václavovy poslední životní kapitoly - kterak u dveří do kostela je zákeřně zabit. Stalo se tak prý na přání Boleslava, jeho bratra. Jak se vražda ještě před rokem 1000 doopravdy odehrála, už asi nezjistíme, ale prasátko svoji verzi vyprávělo tehdejším kronikářům a příběh se zachoval až do dnešních dnů. Jen jestli si to vepřík tenkrát trošku nepřibarvil. Svatého Václava slavíme každý rok - 28. září.     

36. - 4. 9. 

Pokud vstoupíte na most z Malé Strany, první socha po pravé ruce znázorňuje svatého Václava. Vepřík si ale všímá sousoší, které stojí přímo naproti němu. Představuje Kosmu a Damiána, bratry, kteří působili jako lékaři. Marně prasátko našeptávalo Boleslavovi, aby se s bráchou Václavem k sobě chovali tak jako bráchové Kosma a Damián. Ale bylo to marný, bylo to marný, bylo to marný. Kosma s Damiánem však sehráli důležitou roli. 

37. - 11. 9. 

Tenkrát se slavil svátek obou světců. Tedy svátek Kosmy a Damiána. Den po svátku se ve Staré Boleslavi stalo něco nepěkného. Přímo u kostela svatého Kosmy a Damiána. Jednalo se o jeden z prvních našich kostelů. A před jeho dveřmi naposledy Václav vydechl. No, a nyní mají jak Václav, tak Kosma s Damiánem sochy přímo naproti sobě. To přeci nemůže být náhoda. Takových podobností je tu více. Vepřík Vám některé rád prozradí. 

38. - 18. 9. 

Kousek od Václava stojí na mostě jiný český patron - svatý Vojtěch. I když se Vojtěch narodil až po smrti svatého Václava, stejně se nedožil kouzelného roku 1000. Vojtěch byl současníkem Boleslava II. Pobožného, syna Boleslava I. Ukrutného, o kterém se v neveselém duchu nedávno zmiňovalo prasátko. Vojtěch to dotáhl až na pozici druhého pražského biskupa. A s vepříkem zakládá u nás Břevnovský klášter. A s Boleslavem II.  

39. - 25. 9. 

Posledním světcem, naším patronem, kterého chce prasátko představit, je svatý Prokop. Ten po založení Břevnovského kláštera do něj vstupuje jako mnich, aby se poté přemístil do sázavských lesů, kde později zakládá klášter. Pomáhá mu v tom kníže, protože sám by to asi nezvládl. Na Karlově mostě je zobrazen s ďáblem, kterého má upoutaného na řetězu. Vepřík ví, že to není žádná legrace. I on měl na sobě několikrát řetěz.

fotka bude doplněna, nyní není na mostě

40 - 2. 10.

Řetěz (tentokrát uvolněný) je rovněž k vidění u sousoší se svatým Janem z Mathy a se svatým Felixem z Valois. Na sousoší je zobrazen i jelen, který se ve snu oběma pánům ukázal. Světci byli zakladatelé církevního řádu, který se zaměřoval na vykupování křesťanů z tureckého zajetí. Vepřík si vždycky myslel, že vykupovat můžete železo, nemovitosti či zlato, ale o výkupu křesťanů slyší prvně. Vepřík je z toho zkrátka jelen.

41. - 9. 10.

Největší sousoší na mostě, u kterého se vepřík minule zastavil, má hodně dlouhý a složitý název. Pražané mu jednoduše říkají jen Turek z Karlova mostu. Populární postava znuděného Turka hlídajícího křesťany, kteří úpí ve vězeňské cele, je doprovázena vzteklým psem. Prasátko štěkajícího hafana nemá rádo. Vždy, když jde kolem a Turek se nedívá, přiskočí k tomu agresivnímu čtyřnohému tyranovi a zatahá ho za ocas. A rychle uteče. 

42. - 16. 10.

Minule prasátko zmínilo Turka. Na Karlově mostě je sousoší, kde je více exotických postav. Například Číňan, Tatar, Etiopan či Ind. Ti všichni byli pokřtěni od svatého Františka Xaverského při jeho dalekých a dobrodružných cestách. A nyní ho symbolicky pozvedají směrem k nebi. S Františkem na lodi cestovalo i prasátko, ale to se už na sousoší nedostalo. Prý by ho ti čtyři pánové už neuzvedli. Tomu se říká křesťanská láska?

 

43. - 23. 10.

Sousoší svatého Františka Xaverského ukazuje světce ve chvíli, kdy křtí indického knížete. Další dvě postavy nesou svěcenou vodu a Bibli. Sousoší je sestaveno celkem z osmi postav. A proto když se hledal sponzor, musely se spojit hned dvě fakulty Univerzity Karlovy - teologická a filozofická. Pepřík si myslí, že filozofická zaplatila čtyři nosiče a teologická čtyři nesené. Nebo naopak? To je přímo filozofická otázka.

44. - 30. 10.

Na Karlově mostě stojí sousoší, které financovala další fakulta Univerzity Karlovy. Už o něm byla řeč. Jedná se o sousoší svatého Kosmy a Damiána, lékařů, kteří byli patrony Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Prasátko se k nim nyní modlí stále častěji, protože chce vynalézt lék proti koronaviru. A jak se tak jednou modlilo, všimlo si, že Damián má v ruce nádobu s léky, na které je latinsky napsáno „Tady jest lék života“.

45. - 6. 11.

Po teologické, filosofické a lékařské fakultě zbývá jen právnická fakulta, která je poslední, čtvrtou fakultou existující v době založení Karlovy univerzity. Má i ona na Karlově mostě sochu, kterou si objednala? Má! A není třeba za ní chodit daleko. Hned první sousoší po levé straně směrem na Malou Stranu zobrazuje svatého Iva, patrona právníků, advokátů, soudců a notářů. A také chudých lidí, kterým Ivo pomáhal. Prasátko mu dává lajk.

46. - 13. 11.

Jak si dobře zapamatovat jména některých postav na Karlově mostě, když se shlukují do třiceti míst? U sousoší jde navíc o více postav. Vepřík nabízí pár tipů. Například při vstupu na most si vzpomeňte na pivo. Pak si stačí dát pryč populární písmenko P a abrakadabra - první postavou je již zmíněný svatý Ivo. Vepřík však jde s pamatováním ještě dál. O jakém pivu to bude příště? Kdo byl na prezenční procházce, ten už tuší.

47. - 20. 11.

Minule jsme si povídali o dvojici pivo - Ivo. Hned naproti stojí světec, kterého si lze s pivem spojit rovněž. Jedná se o svatého Bernarda. Pravda, pán zakládající klášter nově vzniklého řádu nemá příliš společného s pánem zakládajícím pivovar u nás, ale heslo PIVO BERNARD při vstupu na most v sobě ukrývá dva světce, které vepřík už nikdy nezapomene. Teď už jen vymyslet dalších 28 pomůcek na zapamatování ostatních soch.

48. - 27. 11. 

U poslední zastávky prasátko upozornilo na pomůcky pro zapamatování soch. A u naposledy popisovaného Bernarda narazíme kromě postavy samotného světce i na pomůcky v jiném slova smyslu. Jedná se o předměty, kterými byl mučen a umučen Ježíšek. Na sousoší je znázorněna silueta sloupu, provaz a bič. Připomínka bičování. A dále můžeme najít i hřeby, kterými byl přibit na kříž, kladivo a kleště. Brutální detail pivního sousoší, že?

49. - 4. 12.

Vepřík se zastavil u předmětů připomínajících Ježíškovo ukřižování. Hřeby a kladivo. Ale najdeme na sousoší se svatým Bernardem i kříž? Ano, a nejen ten. Přes kříž je přehozena rouška, kterou dala Ježíškovi na křížové cestě Veronika. Zapomeňte na roušku v dnešním slova smyslu. Při ukřižování nebylo nutné mít zakrytá ústa. Veronika nabídla Ježíškovi, aby si otřel z tváře krev a pot. A tím se na látku otiskla jeho tvář. Zázrak!

50. - 11. 12.

Zázrakem v životě Ježíška je i to, jak dokázal vědět, co se přihodí. Své o tom ví svatý Petr, který nevěřil tomu, že by se od Ježíška mohl odklonit. Ježíš mu chtěl říct, že dříve než prasátko zachrochtá, třikrát ho Petr zapře. Ale protože Ježíšek správně usuzoval, že na pozdějších sochách by s ním vepřík nepůsobil pěkně, nahradil prasátko kohoutem. Petr svého pána třikrát zapřel, kohout zakokrhal a je na sousoší. Kykyryký!

51. - 18. 12.

Sousoší se svatým Bernardem je zajímavé nejen světcem samotným, nejen sloupem, provazem, hřeby, kladivem, kleštěmi, křížem, rouškou od Veroniky a kohoutem. Pod kohoutem jsou například vytesané dvě kostky. Ty nám připomínají nepěknou scénu, kterak vojáci pod ukřižovaným Ježíškem hráli kostky o to, čí bude jeho oblečení. No, kdyby alespoň hráli kámen - nůžky - papír. Ale ty by se špatně tesaly do kamene. Kostka je kostka.

52. - 25.12.

Slavíme Vánoce, a tedy narození Ježíška. Ježíšek byl tématem posledních perliček. Jen jsme se v povídání dostali na samý závěr jeho pozemského života. Na Karlově mostě se setkáme s výjevem, kterak Ježíš umírá na kříži. A pokud Vás v nejbližších dnech čeká návštěva nějakého kostela, najděte v něm křížovou cestu a konkrétně dvanácté zastavení. Ano, je totožné se sochou na mostě. V příštím roce se na most vrátíme. Krásné Vánoce.  

 

Pravidelně se můžete setkávat s perličkami na facebooku Peprné Prahy, které vycházejí každý pátek v 5:55 (zkrátka v P PPP). Tady na webu se objevují se zpožděním. Ale zase jdou pěkně za sebou.

Perličky prasátka Pepříka 2021

 

1. - 1. 1.

Nový rok, nový příběh. Ten minulý končil ukřižováním. Zůstaňme i letos na Karlově mostě. Začneme tam, kde jsme loni skončili. Sousoší se jmenuje Kalvárie, což je jméno pro kopec, na kterém byl Ježíš ukřižován. Říká se mu i Golgota, což znamená lebka, kterou svým tvarem připomíná. I zde na sousoší lebku najdeme. Vepříku, nemohl sis vybrat pro první perličku v roce veselejší téma? Navíc dnes je Nový rok. A jak na Nový rok...  

2. - 8. 1.

Vepřík se minule zastyděl, že začal tak smutně. Chtěl to napravit a přispěchal s vtipem. Co třeba umístit nad kříž s umírajícím Ježíškem nadpis oslavující tuto postavu? Zlatý nápis „Svatý, Svatý, Svatý Hospodin zástupů“ vypadá skutečně krásně. A co je na tom vtipného? Že je v hebrejštině, v jazyce Židů, kteří postavu Ježíška na rozdíl od křesťanů neoslavují. Ale pro ně to vtipné není, naopak je to uráží. To se dělá, Pepříku? 

3. - 15. 1.

Jeden přešlap za druhým prožívá prasátko u sousoší s Ježíškem. Stejně jako jeden žid, který se prý kříži posmíval a za trest musel financovat již zmíněný zlatý nápis. Alespoň tak nás o tom informují tři tabulky umístěné na kopci. Píše se v nich to samé, ale pokaždé jinou řečí. Ještě že vepřík ovládá kromě češtiny i latinu a němčinu. To však nejsou jediná cizí slova, která lze u sousoší objevit. Kde najdeme ta další?  

4. - 22 .1.

Minule to byla čeština, latina a němčina. Nyní je to čeština, angličtina a hebrejština. V těchto třech jazycích byly nedávno, v roce 2000, u sochy instalovány tři tabulky, které poukazují na historické souvislosti a mají za cíl srovnat dávné spory a být tak symbolem smíření mezi různými náboženstvími. Vepřík je rozhodně pro instalaci tabulek než pro strhnutí pozlaceného nápisu. Což je způsob, který občas také vyhraje.   

5. - 29. 1. 

Na mramorovém soklu se pěkně vyjímá znak pánů z Říčan, který je tvořen třemi leknínovými lístky spojenými uprostřed štítu. Proč tu je? Jeden moc hodný pán, přímo baron z Říčan, odkázal pražskému arcibiskupství dva statky. A proč? Chtěl, aby se arcibiskupství staralo o věčné světlo u kříže. Vepřík to ví, protože na statku v Louňovicích měl kámoše vepříky, kteří mu to vychrochtali. Svět je malý a o náhody tu není nouze.   

6. - 5. 2.

U bronzového Ježíška na bronzovém kříži postávají dvě postavy. Jsou mnohem mladší a z jiného materiálu. Vypadají obě jako ženy, ale jedna postava, byť s dlouhými vlasy, je muž. Jedná se o kámoše Ježíška Jana Evangelistu. Tou druhou postavou je maminka Ježíška, která je zahalená a moc smutná. Vepřík děti nemá, ale cítí s ní, že musela prožívat velkou bolest, když jí na kříži umíral synek. A příběh pokračuje u sousoší naproti. 

7. - 12. 2.

Přímo naproti sousoší Kalvárie, která je totožná s dvanáctým zastavením křížové cesty, stojí sousoší, které je totožné s třináctým zastavením křížové cesty. Zobrazuje situaci, kterak tělo Ježíška je již sňato z kříže a maminka ho chová ve své náruči. Přítomen je i Jan Evangelista z protějšího sousoší, který se na utrpení Marie dívá vestoje. Ale pozor, vepřík je zmaten, protože u Ježíška jsou Marie hned dvě. Která je která? 

8. - 19. 2.

Sousoší, kde jsou kromě dvou mužských postav i dvě postavy ženské, je zajímavé tím, že obě ženy jsou Marie. Ta, která dává pusinku na Ježíškovu ruku, se jmenuje Marie Magdalská nebo také Máří Magdalena. Ta, která Ježíška hladí po vláskách, je jeho maminka Marie. A chlapíka, který toto vše pozoruje, nám prasátko představilo už minule. Výjev maminky Marie a Ježíška sňatého z kříže odpočívajícího v její náruči se nazývá Pieta. 

9. - 26. 2.

Prasátko stojí před Pietou a zadívalo se na text pod postavami. Latinu sice částečně umí, dokáže rozluštit i ta čtyři písmenka INRI nahoře na kříži, ale na překlad věty na podstavci si už musí vzít překladač. Z něho se dozvídá následující slova: Ó vy všichni, kteří tudy kráčíte, postůjte a vizte, je-li Vaše bolest stejná, jako je bolest má. Vepřík přemýšlí, jestli jsou to slova Ježíška anebo jeho maminky. Co si myslíte Vy? 

10. - 5. 3.

Minule to bylo o bolesti a o utrpení. Navíc si vepřík ve výjevu Pieta všiml rány, kterou měl Ježíšek na svém těle v boku. Kde já jsem tu ránu ještě viděl, ptalo se prasátko. Ještě tady na mostě, u některého jiného pána. Rána byla způsobena Ježíškovi na kříži kopím, které držel římský voják. Kopí bylo dlouhé, tedy long. A vniklo dovnitř, tedy in. Proto se dotyčný voják jmenuje Longin? Ale toho Vepřík na mysli neměl. Už ví! 

11. - 12. 3.

František má přeci na svém těle rány na stejných místech jako Ježíšek. Těmto ranám se říká stigmata. A označují rány v těle v místech, kde byly způsobeny Ježíškovi během ukřižování. Celkem jich je pět - po dvou na dlaních a nohách a jedna právě v boku. Vepřík si to zamířil k Františkovi. Ale ke kterému? Vždyť na Karlově mostě máme tři různé Františky na třech různých sousoších! Který je ten pravý? Asi, asi, Assisi.  

12. - 19. 3.

František z Assisi, nebo též František Serafínský, žil sice více než tisíc let po Ježíškovi, ale jedná se o první osobu, u které se objevila stigmata. Pak se Kristovy rány staly populární a začaly se objevovat u dalších a dalších. Ale František byl první. A proč se mu říká Serafínský? Serafín je označením anděla té nejvyšší třídy. Takové A+++, kdyby byl Serafín pračka. A na Karlově mostě jsou u Františka rovnou dva andělé. 

13. - 26. 3.

Pod vlasatým andělem Serafínem si prasátko přečetlo text, kterému nerozumělo. Stálo v něm: Andělům svým přikázal, aby Tě ostříhali na všech cestách Tvých. To jako vezmou do ruky nůžky? Sami by to potřebovali! Tu se anděl vpravo usmál a řekl prasátku: Neboj se, ostříhat neznamená jen zkrátit někomu vlasy a ve tvém případě štětiny, ale ochránit ho. Aha, už tomu rozumím. A mohu mít, anděli Serafíne, ještě jednu otázku? Povídej. 

14. - 2. 4.

Prasátko si všimlo zvláštního oblečení, které má František z Assisi na sobě. Hábit, resp. kutna až na zem převázaná uprostřed provazem, na kterém jsou tři uzly. Vepřík se od anděla Serafína dozvěděl, že každý uzel představuje jeden ze tří řeholních slibů, který musí každý františkán dodržovat. S chudobou a poslušností by vepřík problém neměl. Ale dodržovat čistotu? Z našeho Pepříka se asi františkánský mnich nestane.  

15. - 9. 4. 

Tady je ale přefrantiškováno. Prasátko si všimlo dalšího textu pod stojícím Františkem, ze kterého se dozvědělo toto: Sochu svatého Františka nechal vytvořit za své peníze jistý František, konkrétně František Antonín hrabě Kolowrat Liebštejnský. A to ku příležitosti zázračné záchrany císaře Františka Josefa I., který ve Vídni přežil atentát - útok nožem. František přežil a inspiroval Františka k zaplacení sochy Františka.  

 16. - 16. 4. 

Minule vepřík poukázal na spojení tří různých Františků v rámci jednoho sousoší. A o takové spojovačky není na Karlově mostě nouze. Vezměte si například Josefy. Máme na Karlově mostě Josefa? Ano, toho svatého. Máme na Karlově mostě sochu od nějakého Josefa? Ano, od Josefa Maxe. Máme mezi sponzory soch nějakého Josefa? Ano, měšťana Josefa Bergmanna. Všichni tři Josefové se setkali u jedné sochy. Ale tím Josefománie nekončí.

17. - 23. 4. 

Sochu sv. Josefa za peníze měšťana Josefa Bergmanna vytvořil Josef Max. Klasický Josefinský hattrick. Ale protože Josef je pro naši zemi velice populární jméno, pídilo se prasátko, zda nenajde ještě nějaké spojení. Socha byla vytvořena v roce 1854. Kdo nám v té době vládl? Josef, František Josef I. A před rokem na něj byl spáchán atentát. To jsme si přece říkali nedávno u sochy svatého Františka. Náhoda? Ale to není vše.  

18. - 30. 4. 

Prasátko u sv. Josefa přemýšlí, které Josefy socha spojuje. Přišlo na čtyři. Teď se ponořilo více do minulosti a zjistilo, že současný sv. Josef nahradil původní stejnojmennou sochu, která byla poničena. Kdy byl instalován první Josef? V roce 1706. A víte, kdo v té době čerstvě vládl zemím monarchie? Josef I. A socha vzniká v dílně pana Brokoffa, jehož nejstarší syn mu se sochou pomáhá. Jméno syna? Michal Jan JOSEF Brokoff. 

19. - 7. 5. 

Tak tomu se říká výkon – vepřík dokázal spojit u jedné sochy šest propojení se jménem Josef. Asi nejjosefovatější socha, kterou v Praze máme. Ještě kdyby stála v nedalekém Josefově. Ale zpět k tomu nejdůležitějšímu Josefovi, pěstounovi malého Ježíška. Víte, jaké bylo jeho povolání? Kdo netuší, ať si sousoší pořádně prohlédne. Pan sochař pod Josefovu nohu umístil materiál, se kterým svatý Josef uměl dobře pracovat. Dřevo.

20. - 14. 5. 

Byla pro Josefa těžší tesařina nebo výchova Ježíška? Když s Marií uprchli před Herodem do Egypta, vyučil ho tesařskému řemeslu. Byl Ježíšek na práci šikovný anebo byl dřevo? Každopádně se často rodičům ztrácel. A i tady občas od Josefa odběhne. Prasátku se hra s Ježíškem na schovku líbí. A už ho našel. Deset, dvacet, Ježíšek objeven u Antonína. U Antonína Paduánského, jednoho z nejoblíbenějších vepříkových svatých.

21. - 21. 5. 

Antonín Paduánský byl františkánským mnichem, který měl k vepříkovi blíže, než si myslíte. Je patronem mj. vepřů a je vzýván pro pomoc při nemocech dobytka. Stojí přímo naproti zakladateli řádu, svatému Františkovi, a proto má velice podobné oblečení. Všimněte si tří uzlů na jeho provazu, kterým je opásán. Vzpomenete si na tři řeholní sliby, které mají svým nositelům připomínat? Vepřík je popisoval před dvěma měsíci. 

22. - 28. 5. 

Vepřík si z Antonína často dělá legraci, že je to světec s vrtulkou. Vrtulka nad jeho hlavou není nic jiného než naznačená svatozář. A Antonín si ji plně zasluhuje. Vždyť je to mezi svatými taková superstar. Znáte snad někoho jiného, kdo by byl svatořečen ani ne rok po smrti? Většinou to trvá dlouho, viď, naše Anežko Česká. Ty jsi musela čekat přes 700 let. Antonín přeskočil vyřazovací kola a vyhrál přímý postup do finále.  

23. - 4. 6. 

Život Antonína byl plný zajímavých momentů. Některé z nich jsou znázorněny na vázách vedle jeho sochy. Na té vlevo si můžete všimnout scény, která se odehrála v italském Rimini. Antonín si vybral pro své kázání pobřeží moře. Nikdo však nedorazil a on tam stál sám. Nicméně začal mluvit a kázat. A protože jeho slova byla tak poutavá, ryby vystrčily hlavu z vody a zaposlouchaly se. I vepřík přiběhl. Ten však na váze chybí.   

24. - 11. 6. 

Další výjev ze života sv. Antonína, zobrazený na váze, nám přibližuje vtipnou scénu, kterak Antonín doporučoval jednomu pánovi, aby se poklonil hostii. Vtipné nebylo, že to jistý pán odmítl, vtipné bylo to, co následovalo. Osel, jehož pán Antonína neposlechl, to už nemohl poslouchat a sám se poklonil hostii. Měli jste vidět tvář toho překvapeného muže, směje se prasátko. Anebo když Antonín zázračně uzdravil jiného mladíka. 

25. - 18. 6. 

Minule jsme se dostali k zázračnému uzdravení. To měl na svědomí Antonín. Nyní nás prasátko zve před snad nejkrásnější sousoší na Karlově mostě. Hlavní protagonistou je Ježíš na kříži. Ve vedlejší roli slepá řeholnice Luitgarda. Řeholnice, která se dostala do kláštera, kde se mluvilo francouzsky. Ona však mluvila vlámsky, a tak si s ostatními moc nerozuměla. Do toho ta slepota. Ještě že měla Ježíška a Pepříka. A také vidění. 

26. - 25. 6. 

Může mít slepý člověk vidění? Luitgarda ho měla. Před smrtí prý spatřila Ježíška, kterak se k ní sklání z kříže. Ukazuje jí svoji ránu (tu od Longina, už jsme probírali), objímá ji a za chvilku dojde k výměně srdcí. Ona jemu, on jí. Prasátko nerozumí tomuto mystickému a symbolickému výjevu, ale na podstavci je latinsky napsáno: Oživlý bok vydal srdce, jež vyměnil za srdce. Hluboká scéna, nádherné provedení, pane Braune.

27. - 2. 7. 

Obličeje svaté Luitgardy a Ježíška popisují údiv. Při výměně srdcí, o které jsme se bavili minule, se stalo něco neočekávaného. Srdce jednoho z protagonistů totiž při vzájemném prohození uletělo na protější sousoší. A usadilo se na tříboké pyramidě. Vepřík se hned pustil do pátrání, zda se jedná o srdce Ježíška či Luitgardy. Při výslechu, který z nich je aktuálně bez srdce, oba mlčeli. Vést výslech se sochou není legrace. 

28. - 9. 7. 

Původně mělo kamenné srdce na vrcholu trojhranu křídla. Ale během vepříkova vyšetřování se křídla ztratila a nyní jsou pravděpodobně na jednom z mnoha ptáků. Vepříkovi se zatočila hlava, když se je snažil všechny spočítat. Ono to tak nevypadá, ale je jich tam mnoho. A proč tam jsou? V Bibli je totiž uvedeno, že ptáčci se také svěřují do péče Boží a neshromažďují majetek. Třeba to někoho bude inspirovat. Co myslíš, vepříku? 

29. - 16. 7. 

V posledním příspěvku byla citována Bible. Konkrétně evangelium podle Matouše. A svatý Kajetán drží v ruce knihu právě na stránce, kde je z Matoušova evangelia další výňatek. Vepřík zná ten text z paměti: Hledejte nejdříve Boží království a jeho spravedlnost  a to všechno se vám dostane. Prasátko raději používá zkrácenou verzi: Kdo hledá, najde. Ale chtěl se blýsknout. Stejně jako předmět nacházející se pod knihou.

30. - 23. 7.  

Pod knihou našlo prasátko pohozenou korunu. Ne minci, ale tu, která se dává na hlavu. Dále jsou vidět v dolní části rohy hojnosti, které nesou andílci. Prostě kornouty plné dobrot jako symboly bohatství a hojnosti. Přestože Kajetán založil řád, který neměl vlastnit žádný majetek. A navíc oproti žebravým řádům nesměli jeho příslušníci žebrat, ale žít z náhodných darů, tedy z prozřetelnosti Boží. Odvážná myšlenka, že? 

 

31. - 30. 7. 

Poslední zastávkou u sv. Kajetána je podivný reliéf, na kterém je světec zobrazen. Na soše jsou celkem dva reliéfy. Na jednom podává Panna Marie Kajetánovi Ježíška. Na tom nic podivného není. Ale na tom druhém se setkává Kajetán s už dospělým Ježíšem a ten mu dává napít své krve z otevřené rány. Dobrovolně, takže Kajetán není žádný upír, Pepříku! Ale pozor, srdce zase přeskočilo na další sochu. Chňap. Ruka srdce polapila.  

32. - 6. 8. 

Ruka vysokého pána chytla srdce. A drží ho pevně. Přestože srdce hoří a šlehají z něho plameny. Ovšem tyto plameny nikoho nespálí. Jedná se o symbol lásky k Bohu. Ale teď si prasátko všimlo, že pán není vysoký jen tak od přírody. Že svoji výšku uměle zvýšil. Holky nosí podpatky, a tady pán, ten aby ostatní převyšoval, tak si stoupl na knihy. To se dělá? Už už se Pepřík nadechoval, že dá pánovi kázání, ale včas se zastavil.  

33. - 13. 8.

Počkej, prasátko, tady svatý Augustin nešlape po kvalitních knížkách, řekl klučina, který stál pod světcem. Jen se podívej, od koho ty knížky jsou. Třeba jeden z autorů ničil kostely a pálil knížky. Všichni byli kacíři, tedy ti, kteří vykládali něco, co bylo v rozporu s oficiální církví. Proto chce moudrý Augustin knihy zašlapat do země. Vepřík pochopil, ale hned se zeptal kluka, co on je zač a proč je také na soše.

34. - 20. 8.

Jednou jsem viděl svatého Augustina, kterak chodí po pláži a usilovně přemýšlí. Snažil se pochopit tajemství Nejsvětější Trojice. Chápeš, prasátko? A tak jsem vzal do ruky mušli a začal jsem nabírat vodu z moře a lít ji do díry v písku. To zaujalo mistra a zeptal se mě, co dělám. Dříve přeleju vodu do své jamky, než ty to všechno pochopíš. A Augustin se zastavil, zanechal přemýšlení a začal si se mnou stavět z písku hrady. 

35. - 27. 8.

Tak už všemu rozumím. Děkuji, že jsi mi představil svatého Augustina, chlapečku. Já jsem si původně myslel, že je to Mikuláš. Má takovou čepici, berlu a to oblečení. Myslel jsem si, že mi dá nějakou dobrotu, a on je to přemýšlivý biskup a učitel církve. Tak se měj a hodně štěstí s přeléváním moře. Prasátko už chtělo odejít a najednou slyšelo hned od protější sochy: Hledal jsi Mikuláše? Tady jsem. A jestli chceš něco dobrého…

 36. - 3. 9.

Vepřík byl jako u vytržení. Mikuláše si skutečně představoval jinak. Nejsem ten Mikuláš, který chodí v prosinci s dobrůtkami. Já jsem Mikuláš Tolentinský, protože jsem většinu svého života strávil v italském městě Tolentino. A Mikulášem mě pojmenovali rodiče proto, že nemohli mít děti a pak se maminka modlila ke svatému Mikulášovi a ejhle, najednou jsem se objevil v jejím bříšku. Bez čerta a anděla, samozřejmě.

 37. - 10. 9.

Prasátko se zapovídalo s dalším světcem a zjistilo, že Mikuláš Tolentinský má s protějším svatým Augustinem více společných věcí. Tak třeba Mikuláš patří také do augustiniánského řádu. Obě sochy zaplatili augustiniáni z Malé Strany. A u obou světců stojí u nohou malí kluci. S tím jedním, který přeléval moře do jamky v písku, už mluvil. Nyní se chystá na kluka, který nese košík. Co v něm asi bude? Prasátko čichá nějaké jídlo.  

38. - 17. 9.

U svatého Mikuláše Tolentinského drží chlapeček košík plný chleba. Kus chleba má i samotný světec a nabízí ho prasátku. Mikuláš totiž pomáhal chudým a hladovým a prasátku nyní kručí pořádně v břiše. Kuře by nebylo, pane Mikuláši? Ale kdepak, já sám jsem vegetarián. Jednou mi dokonce kuře nabídli při večeři. Ale já jsem nad pochutinou udělal křížek, kuře obživlo a uteklo. Hm, tak to nechápu, polkl vepřík a smutně odešel. 

39. - 24. 9.

Hladový vepřík odešel od Mikuláše Tolentinského z italského města Tolentino. A protože si zkoušel opakovat nějaká italská slovíčka, která znal, oslovil ho muž v bílém. Vepřík se úplně vylekal, protože chodí po Karlově mostě už celý rok a zná materiál, ze kterého jsou sochy vytvořeny, ale tady pán je celý bílý. A ještě mluví italsky? Jsem Filip Benicius a jsem z italské Florencie. A mám jako jediný šaty z bílého mramoru. Heč.

40. - 1. 10.

Prasátko se na mostě přesunulo od jednoho Itala k druhému. Ale co to pán v bílém schovává za svým šatem? Vypadá to jako dort, ale není to dort. Vždyť je to papežská tiára - papežská koruna. Ale proč ji nemáš na hlavě, zeptal se vepřík jediného mramorového chlapíka na mostě. Odmítl jsem ji. Raději jsem se schoval do hor. A čapku schoval za sebe. Cítím se být služebníkem - vždyť patřím k řádu servitů, služebníkům Mariiným. 

41. - 8. 10.

Tak ten Filip je ale frajer. Mohl být papežem, ale odmítl to. Vepřík přemýšlí, jak by se zachoval on. Asi by to vzal. Být papežem je dobrá funkce. A navíc ta čepice! Moc rád by si ji vyzkoušel. Ale Filip, když to viděl, se na vepříka zamračil, a tak raději prasátko odběhlo. A hele, další čepice. A nejen jedna. Vždyť ten most je jako módní salón. Tak kterou? Vojenskou přilbu, vévodskou korunu anebo kardinálský klobouk? 

42. - 15. 10.

Kardinálský klobouk nech ležet, vepříku. Já jsem odmítl být kardinálem a ty bys moji volbu neměl znevažovat. To jsou lidi, jeden mohl být papežem, jeden kardinálem. A jak se jmenujete, pane? František. Jé, tak to jste už třetím Františkem na mostě. Musím se přiznat, že už v tom mám pěkný guláš. A jak se jmenujete celým jménem? František Borgiáš. Cože, František Buřtguláš? No, na vepříkovi je dobře vidět, že má velký hlad.  

43. - 22. 10.

A co je to za znak pod Vámi? Patří tomu, kdo zaplatil moji sochu. A jak jistě víš, vepříku, tím, že jsem František, tak ji zaplatil také František. Císařský purkrabí František z Colletů. Cože, půl kraba z kotletů? Pokud nedostanu najíst, tak skončím jako ta lebka. Proč ta tady vlastně je? Patří císařovně, když jsem uviděl její mrtvé tělo, uvědomil jsem si pomíjivost života. Už chci sloužit jen tomu, kdo je nesmrtelný. Bohu. 

44. - 29. 10.

Proto mě doprovází dva andělé. A každý má v ruce jeden obrázek. Na tom vpravo je monstrance, tedy předmět, který určitě znáš z kostelů. A na levém obrázku je Panna Marie. No jasně, myslel jsem si to, že je to ona. Ale s obrázkem si moc nepopovídám. Nevíš, kde bych ji mohl vidět v celé její kráse? Určitě, vepříku. Jdi zpět ke Starému Městu a po levé straně na ni narazíš. A třeba u ní bude něco k jídlu. Super, tak já letím. 

45. - 5. 11.

Prasátko dorazilo k Panně Marii. A hned uvidělo u andílka dobrotu - trdelník. Mňam, chro, konečně jídlo. Vepříka však včas zadržel Tomáš Akvinský. To není trdelník, ty jedno trdlo. To je včelí úl, můj atribut. Ach jo, špatně jsem to viděl. Chtělo by to více světla. A najednou se ozval psí štěkot a prasátko se otočilo. Vidělo přibíhat pejska. Na tom by nebylo nic tak divného, kdyby pes neměl v tlamě hořící pochodeň. Cože?

46. - 12. 11.

Pes s hořící pochodní běží kolem zeměkoule. Proč? Protože tak může pravou vírou osvítit svět. To nebude obyčejný pes. Psi Páně se v latině řeknou Domini Canes. Takže pejsek patří ke svatému Dominikovi, který stojí na druhé straně od Tomáš Akvinského. Panečku, to je ale společnost. Oba dva světci patří k dominikánům, kteří si objednali toto velké sousoší. A prasátko našlo na zemi i knihu a čepici. Tyto symboly už zná. 

47. - 19. 11.

Panenka Marie podává Dominikovi růženec - šňůrku s navlečenými korálky a křížkem. Jeden korálek, jedna modlitba. Člověk se nemusel při modlení obtěžovat počítáním. A Tomáš Akvinský zase ukazuje Marii knihu, kde je v překladu napsáno: Dobře jsi napsal. Dnes by to měl Tomáš Akvinský od vepříka za jedna. I když je opět snaha místo známek psát slovní hodnocení. To Panna Marie věděla už dávno a ocenila slovně Tomášovy knihy. 

48. - 26. 11.

Růženec je sice pěkný předmět, ale nevoní jako opravdové růže. Najde je prasátko na Karlově mostě? Poradíš mi, Marie, pěkně prosím? Jednou jsem dávala růže své mamince, takže by na mostě měly být. Cože, ty máš tady mezi sochami svoji maminku? A prozradíš, jak jí říkal její manžel? Ano. No tak jak? Vždyť říkám. Anno! Aha, takže Tvoje maminka je Anička, už tomu rozumím. Vepřík šel po čuchu a našel kytičku růží pro Aničku. 

49. - 3. 12.

Na Karlově mostě je socha svaté Anny, maminky Panny Marie a babičky Ježíška. Ježíšek měl pouze jednu babičku - z matčiny strany. Z otcovy strany žádné prarodiče neměl. Ale to mu nevadilo, protože se o něj Anička starala perfektně. A o Marii také. Byla prostě skvělá žena, matka i babička. Proto jí vepřík začal říkat svatá Anna Samotřetí. A kdyby Ježíšek měl dceru, tak by byla Samočtvrtá? Proč se v tom ten vepřík pořád vrtá?

50. - 10. 12.

Prasátko si uvědomilo, že stojí u sousoší, kde je více žen než mužů. A tak mu problesklo hlavou, jestli najde ryze ženské sousoší. A výsledek se dostavil celkem brzy. Narazil na tři ženy - Barboru, Markétu a Alžbětu. Jeden pán měl za manželku Alžbětu a za maminku Markétu. A protože tušil, že se blíží jeho poslední chvilka, postavil mezi ně patronku blízké smrti. A ta skutečně přišla. Pán zemřel v roce osazení sochy na most. 

51. - 17. 12.

Patronka blízké smrti, svatá Barbora, stojící uprostřed dvou žen, má pod sebou latinský nápis. Prasátko přemýšlí, co ten nápis znamená, komu patří první slova „Oráte pro nobis“. Kdo pro koho orá? Ale vepříku, to mě pán, který toto sousoší financoval, poprosil, abychom se za něj modlili nyní i v hodině jeho blízké smrti. To by sis už mohl zapamatovat, že nápis ORA PRO NOBIS se překládá jako: modli se za nás, oroduj za nás. 

52. - 24.12.

Bára stojí svěží. Tedy ne svěží, ale s věží. Prostě není fresh. Ale u ní stojí věž. Věž bývá u Barbory často. Připomíná smutný osud ženy, která byla vlastním tatínkem uvězněna, aby ji ochránil od křesťanství. Přesto si Bára do věže nechala vsadit tři okna jako symbol Boží Trojice a modlila se k Ježíškovi. Prostě kdo chce, najde si způsob. Vy dnes nemusíte zazdívat přebytečná okna. Stačí si s vepříkem zazpívat koledy.  

53. - 31.12.

Svatá Barbora má v ruce takzvanou svátost oltářní. Tedy kalich a kulatou oplatku. Kalich nám připomíná Kristovu krev a oplatka představuje tělo Krista. Svátost oltářní se přijímá v kostele, při mši. Tam se člověk může dostat skrze chléb a víno do blízkosti Krista. Vepřík úplně všemu nerozumí, ale když někdo mluví o eucharistii, nebo o nejsvětější svátosti, má na mysli právě tuto svátost oltářní. Svátostí je totiž víc.