MENU
+420 739 314 265

PP – Prasátko Pepř

Prasátko Pepř alias vepřík Pepřík. Pohádková postava, se kterou se můžete setkat pouze v Peprné Praze. 

Co je to za zvířátko, které Vás každý týden na facebooku zásobuje svými objevy? Níže naleznete jeho představení a rovněž dosud publikované PPP – Perličky prasátka Pepříka, které se na facebooku objevují vždy v P PPP, tedy v pátek, v pět padesát pět.

 

Kdo je vepřík Pepřík?

Ahoj, chtěl bych se Ti představit. Jsem vepřík, který se jmenuje Pepřík. Vlastě se jmenuji Pepř, ale to se mi nelíbí. Také se mi nelíbí, když mi někdo říká, že jsem prase. Já tedy jsem, ale vepř zní lépe.

I když to není vidět, jsem už strašně moc staré. Narodilo jsem se v Praze v roce 1600. To Praha vypadala úplně jinak. Jiné domy, jiné ulice, lidé jedli jinak, jinak se oblékali. Teď se o této době děti učí ve školách jako o rudolfinské Praze.  Rudolf byl císař, ale u něho jsem nebydlel. Měl jsem svůj chlév na rozhraní Starého a Nového Města. Můj pán byl zručný soukeník. Vyráběl sukna, ze kterých se vyráběly třeba dámské pláště. Jednou nechal pootevřená dvířka od chléva a já jsem odešel. Toulal jsem se Prahou a byl jsem šťastný. Vždy se na ulici našlo něco dobrého k jídlu. Jen jsem si musel dávat pozor, protože lidé mě neradi viděli procházet se jen tak. Já jsem totiž nebyl sám. Toulalo se nás hodně. Stále jsem potkával jiné vepříky, kteří se buď ztratili, nebo se byli porozhlédnout po něčem k jídlu. Naše přítomnost v ulicích však nebyla vítaná. Dokonce Magistrát hlavního města Prahy vydal vyhlášku, že:

"Stran dobytka sviňského, který se po ulicích toulá, přikazujeme, aby to více trpíno nebylo. Kdo by se nezachoval, dobytek nechť se mu pobere do špitálu."

Co tomu říkáte? Diskriminace, co? Procházkami jsem se dostal až na dvůr císaře Rudolfa. V Jelením příkopě pod Pražským hradem jsem si našel místo, kam jsem v noci chodíval spát. Navíc se do příkopu házelo spoustu odpadků a zbytků z císařské kuchyně, takže jsem hlady netrpěl. Právě naopak.

Jednou jsem však vypil něco divného. Ještě to bublalo, bylo to teplé a mělo to zvláštní barvu. Bylo to pod věží, která se jmenuje Mihulka, v níž byla alchymistická dílna. Kdybych věděl, že někdo vylil z okna elixír mládí, který pro císaře připravovali jeho alchymisté v čele s Edwardem Kelleym, asi bych ho neochutnal. Jak moc mi pak bylo špatně. Lehl jsem si a spal jsem a spal. Když jsem se probudil, Praha vypadala jinak. Po dalším spánku opět jinak. Někdy jsem se šel projít.  Pozoroval jsem, jak se město mění. Vždy jsem narazil na spousty nových věcí. Vždy jsem se vracel do Jeleního příkopu, kde jsem se cítil bezpečně.

Někdy jsem se dokonce dostal i do minulosti. Je to celé podivné, ale pravdou je, že jsem toho už zažil hodně, hodně jsem i viděl. A tak Vám mohu i o spoustě věcí vyprávět.

Nedávno se mi zastesklo po domově. Vydal jsem se hledat svůj původní domov. Můj soukeník už samozřejmě nežil.

Nestál ani jeho dům, ani můj chlév.

Vše se změnilo...

 

S jakými významnými osobnostmi se prasátko na cestách Prahou setkalo?

2016

Dalibor z Kozojed (9/2016)

Ema Destinová (10/2016)

Franz Kafka (12/2016)

Kníže Boleslav II. a sv. Vojtěch (17/2016)

Jakub Pinkas (19/2016)

Pan Kolowrat-Krakowský (34/2016)

 

2017

Olbram Zoubek (5/2017)

František Bílek (16/2017)

Jan Amos Komenský (18/2017)

Jan Hus (22/2017)

Josef Ressel (25/2017)

Tomáš Garrigue Masaryk (40/2017)

David Černý (45/2017)

František Odkolek (49/2017)

Josef Navrátil (51/2017)

 

2018

Alfons Mucha (3/2018)

Sv. Roch (20/2018)

Vítězslav Nezval (25/2018)

Václav Jan Tomášek (26/2018)

Viktor Ponrepo (31/2018)

Josif Plečnik (33/2018)

 

V závorce je uvedeno číslo perličky a v jakém roce vyšla na fb/webu Peprné Prahy

Co se díky/kvůli vepříkovi stalo, i když se to ve školách učíme jinak?

2016

Franz Kafka dopsal povídku Venkovský lékař (12/2016)

Po poradě se sv. Vojtěchem založil nejstarší pivovar u nás. A vytáhl ze studánky břevno – i s knížetem Boleslavem II. (18/2016)

Jakub Pinkas založil hospodu U Pinkasů a přivezl sem z Plzně pivo. (19/2016)

V Kolovratském paláci ve Valdštejnské ulici se jednomu salonku říká Zelený a druhému Růžový. (25/2016)

 

2017

Inspiroval Františka Bílka k výzdobě vily na Hradčanech. (16/2017)

Pomohl při vymýšlení lodního šroubu. (25/2017)

Skrz Jelení příkop se nakonec nepostavila elektrická dráha - tramvaj. (34/2017)

Socha TGM na Hradčanském náměstí váží 555 kg. (39/2017)

Masaryk se díky vepříkovi stal PhDr, profesorem, politikem, prezidentem. (40/2017)

Masaryk pozval na Pražský hrad architekta Plečnika. (41/2017)

Plečnik postavil kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. (44/2017)

Na Žižkovský televizní vysílač se dostala lezoucí miminka. (46/2017)

Tři miminka od Davida Černého se dostala také na Kampu. (47/2017)

Ostrov v Praze se jmenuje Kampa. (48/2017)

 

2018

Pomáhal při instalaci hlavy Franze Kafky za Quadriem. (12/2018)

Stoj času – metronom – na Letné se často zastavuje. (14/2018)

Ohňostroje se často odpalují poblíž Letenské pláně. (15/2018)

Vzniklo v Praze první kino. (31/2018)

Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně má obrovské hodiny. (33/2018)

PPP - Perličky prasátka Pepříka 2016

1. - 1. 1. 2016 PPP - Představení prasátka Pepříka

Ahoj, jmenuji se vepřík Pepřík a znám Prahu jako své paznehty. To znamená, že ji znám dobře. A protože se o své vědomosti rád podělím, zvu tě na procházku. Každý týden ti poodkryji jedno tajemství a ty objevíš jednu perlu. Budeme chodit sem a tam a rozhodně se nebudeš nudit. Tak se těš, příště už vyrazíme. Ale kde bychom měli začít? Jen počkej, člověče!

 

 2. - 22. 1. Kam odešli Adam s Evou po vyhnání z Ráje?

Začneme od Adama. A když už, tak v srdci Starého Města, na Staroměstském náměstí. Jistě znáte Týnský chrám, ale všimli jste si, že věže nejsou stejně široké? Té mohutnější se říká Adam a ta užší je Eva. Zkuste se na ně příště pozorněji zadívat. Vepřík by chtěl mít v Praze také svou věž. Jen neví, kde by měla stát. Ale ještě raději by měl na obloze svou hvězdu. Kdo ví, třeba ji má. Příště se zastaví u jednoho hvězdáře, který mu snad pomůže.  

 3. - 29. 1. Ticho! Je tu pochován Tycho. 

Minule nás vepřík Pepřík upozornil na různou šířku věží Týnského chrámu na Staroměstském náměstí. A vydal se dovnitř tohoto kostela, aby navštívil svého známého. Ale přišel už pozdě. Uvnitř této stavby narazil na hrob hvězdáře Tychona de Brahe. Vypráví se, že astronom zemřel u večeře ve společnosti císaře. Nechtěl odejít od stolu dříve než císař a praskl mu močový měchýř. Podle lékařů je to ale nesmysl, měchýř prasknout nemůže. Spíše to vypadá na otravu rtutí. Hrobka se naposledy otevřela v roce 2010. A předtím až v roce 1901. Kdy se hrobka otevře znovu, pokud by zůstala zachována délka přestávky? Vepřík to ví a už se na ten rok znovu těší!


 4. - 5. 2. Kalich pryč. Kdo chce pít, ať jede do Poděbrad. 

Vepřík se sice minule nedozvěděl, zda má na nebi svoji hvězdu, ale při odchodu z Týnského chrámu se zastavil a znovu se podíval na Adama a Evu. V průčelním štítu je socha Panny Marie. A kolem ní je svatozář ze zlata. Víte, odkud svatozář pochází? V době husitské na stejném místě stál měděný pozlacený obrovský kalich. A pod ním mramorová socha krále Jiřího z Poděbrad. Po nějakém čase však byly kalich i socha strženy. No, a zlato z kalicha bylo použito právě na svatozář. A září skutečně krásně. A nejen v září. Září jako skutečná hvězda. Ale to není ta jeho hvězda. Za týden se vydá hledat na Pražský hrad. A Vy jste na tuto procházku srdečně zváni. 


 5. - 12. 2. MTJ - Tajemná písmena nad vchodem do Hradu.

Dnes se dostáváme s vepříkem Pepříkem na Pražský hrad. A při vstupu na první hradní nádvoří procházíme bránou, kde můžete rozeznat tři písmena. Co by tak mohla znamenat? Pokud v nich vidíte iniciály české královny Marie Terezie a jejího syna, pozdějšího císaře Josefa II., tak vidíte dobře. Čeho si to prasátko nevšimne, že? Schválně, na co nás upozorní příště - tedy v pátek v pět padesát pět.

 

6. - 19. 2. Nejstarší platan v Praze

Vepřík Pepřík už měl dost Staroměstského náměstí a Pražského hradu. Proto nás v jeho dnešní perličce zavedl na tajné místo, kde to on sám má moc rád. Až půjdete kolem Lennonovy zdi na Malé Straně, zkuste zvednout hlavu a podívat se, co roste za zdí. Uvidíte tam totiž tzv. Beethovenův platan - nejstarší platan na území Prahy a vůbec nejmohutnější památný strom v celé Praze. Stojí na zahradě Velkopřevorského paláce. A pokud se pod platan chcete posadit, musíte se např. vydat na nějakou Peprnou procházku. Třeba jako děti, které šly v prosinci hledat Mikuláše. Zahrada totiž běžně přístupná není.

 

 7. - 26. 2. Co snědl kůň ze střechy Národního divadla?

Vepřík Pepřík nám dnes představí svého kamaráda. Jedná se o koníka, který bydlí na střeše. Triga - to je správné označení jeho a dalších dvou kamarádů koníků. Ovšem jen Pepříkův kamarád je něčím zvláštní. Při rekonstrukci v roce 2000 v něm byly nalezeny dobové dokumenty z let 1940 a 1966. Musel mít chudák asi velký hlad, viďte? Až půjdete kolem, zkuste si tipnout, který z těch koníků to je. Tak hyjé!

8. - 4. 3. Kdo přišel na Hradě o hlavu?

Minulý týden nám Pepřík představil svého kamaráda koníka z Národního divadla. Není to jediný jeho koňský přítel v Peprné Praze. Blízký je mu i ten na třetím nádvoří Pražského hradu, který nese svatého Jiříka. Je pěkně starý, světlo světa spatřil už za Karla IV. Při jednom požáru urazili Jiříkovi ruku, potom zase při jednom turnaji na něj vylezli lidé a koníkovi urazili nedopatřením hlavu. To byla poslední kapka. Kůň se svatým Jiřím odklusal do nedalekého královského paláce se schovat. A své místo přenechal dvojníkovi. Ale nikomu ani muk! Jo, a příště se těšte na kozy!

 

9. - 11. 3. Koza je kámoš, ne žrádlo!

Tak tohle se honilo vepříkovi Pepříkovi hlavou, když poprvé slyšel o Daliborovi. Lidé o něm mluvili hezky, ale vepřík si postavil hlavu a odmítal se s ním setkat. Proč? No protože byl z Kozojed! Takže ho vůbec nelitoval, když ho zavřeli do věže na Hradě. Jo, a ještě něco. Není to pravda, že by se naučil hrát na housle. Pěkně kecá. Pepřík ho nikdy neslyšel. Jak by také mohl, když se první housle dostaly do Čech až 100 let po Daliborově popravě. Kdyby byl vegetarián, neskončil by jistě tak špatně. Ale umění v Daliborce vepřík slyšel. Jaké? Počkejte si ještě týden.

 

 10. - 18. 3. Dalibor slyšen v Daliborce - i po smrti.

Minulý týden se s Vámi vepřík Pepřík podělil o to, co si myslel o Daliborovi z Kozojed. A že si k obranné věži chodíval poslechnout umění. Ale ne od tohoto Dalibora. Ema Destinová, slavná pěvkyně, po představení v Národním divadle totiž jezdívala se svým pěveckým partnerem právě do Daliborky a jen tak si tam spolu znovu přezpívávali žalářní scénu. Bylo to dojemné. I vepřík uronil slzu. I když se jednalo o operu Dalibor.

 

 11. - 25. 3. Národ sobě - zvířata národu!

Děti mají za sebou procházku do Národního divadla. A na Národní divadlo v minulé PPP - Perličce prasátka Pepříka, se kterou se setkáváte vždy v PPPP - v pátek 5:55, zavzpomínal i náš vepřík. A na co se zaměřil v tomto týdnu? Na lustr, ke kterému děti zdvihaly hlavy. Při požáru byl ten původní zničen, ale lidé věděli, co dál. Rozřezali ho na kousky a byly z něj vytvořeny pamětní medaile, které se prodávaly po třech zlatých. I vepřík si jednu koupil. A víte, kde vzal tři zlaté? Přece v jedné uličce..

 

 12. - 1. 4. Zlatá ulička - vepřová hospoda U líčka

Zlatá ulička je kousek od místa, kde Vepřík tenkrát nalezl útočiště. Vzpomínáte si, jak se napil toho záhadného elixíru, když nocoval v Jelením příkopě pod věží Mihulkou? Do Zlaté uličky chodil na návštěvu např. za spisovatelem Franzem Kafkou, který zde v letech 1916-1917 bydlel v domku č. 22. I návštěva vepříka jistě inspirovala spisovatele k dokončení povídky Venkovský lékař. Nicméně do lékárny chodil Pepřík jinam. Měl jednu oblíbenou na Starém Městě. Ta fungovala v domě, kde se později narodily všechny tři Franzovy sestry. Tam se vydáme příště.

 

13. - 8. 4. Kam do lékárny pro tabák?

Dům U Minuty blízko Staroměstské radnice získal svůj název od tabáku, který byl v nabídce místní lékárny. Tabák se zde prodával nadrobno nasekaný, tedy municiózní. Vepřík Pepřík k tomu dodává, že trvalo zhruba minutu, než zákazník tabák vykouřil. On sám to však nikdy nezkusil. Ale lékárna toho nabízela samozřejmě více. Ovšem nejde vždy pomoci každému. Pokud je třeba někdo vyhozen z okna, jak se to děti na procházce o víkendu dozvěděly, nepomůže mu ani prasátko s kurzem první pomoci. Nechme si toto defenestrační novoměstské radniční téma raději na další týden.

 14. - 15. 4. Zač je toho loket? 

Vepřík Pepřík nás dnes vzal na Novoměstskou radnici. Ano, na místo, které je cílem dubnové Peprné procházky. Minule jsme naznačili, že z oken radnice letělo několik osob. To však není jediná věc, která je na této budově zajímavá. Vepříka Pepříka zaujala železná tyč, která je vsazena do zdi radnice. Prý se jedná o pražský loket. Nyní už prasátko ví, zač je toho (pražský) loket. Je za skoro šedesát centimetrů.

 15. - 22. 4. Samá voda, přihořívá, hoří! 

Vepříkovi se minule loket na zdi radnice líbil tolik, že začal pátrat, jestli neobjeví ještě nějaký další. Na Staroměstské radnici - samá voda. Na Malostranském náměstí, kde na několika místech stávala radnice - přihořívá. Na radnici na Hradčanech - hoří. On ho skutečně našel. Druhý pražský loket, tentokrát umístěný na dveřích. Ovšem zapálený vepřík není bezpečný. Zvláště, pokud si to míří přímo na Pohořelec.

16. - 29. 4. Oheň není hračka

Na Pohořelci hořelo často. Tím, že jsme si hráli s prasátkem hru samá voda, přihořívá, hoří,  jsme se nechtěli tohoto místa dotknout. I když je pravda, že jak na Malostranském náměstí začalo minulý týden přihořívat, tak skutečně z domu přímo stojícím na náměstí se rozšířil snad nejhrůznější požár na levém břehu Vltavy. Bylo to v roce 1541. A vepřík si dobře pamatuje, jak upaloval v té chvíli k vodě. Kam? To se dozvíte opět za týden.

 

 17. - 6. 5. Nejen losos cestuje proti proudu

Kdo si z Vás minule tipl, že vepřík běžel při požáru k Vltavě, neuhodl. On ze svého domova v Jelením příkopě skočil do potoka Brusnice, který tudy protéká. A vydal se hezky proti proudu. A také proti času. Co krok, to jeden rok zpět. A víte, kam došel za 548 kroků? A víte, jaký byl tedy rok? Došel ke studánce, kde se právě setkává kníže Boleslav II. se sv. Vojtěchem. Ze studánky se vepřík chtěl napít, ale nešlo mu to, protože v ní plavalo břevno. Potichu zachrochtal, že je z toho jelen. Ale to neměl dělat.

 

 18. - 13. 5. Lepší pivo v žaludku nežli voda na plicích

Příhoda u studánky v Břevnově (které dostalo jméno právě podle plavajícího břevna) se nyní vykládá, že se z ní chtěl napít jelen. Ale u pramene potoka Brusnice to byl vepřík, kterého potkal sv. Vojtěch a kníže Boleslav. Studánka byla od břevna vyčištěna a vodu z ní ochutnali všichni tři. Voda byla dobrá, ale pořád měl Pepřík pocit, že tomu něco chybí. A tak se poradil s Vojtěchem a založili spolu nejstarší pivovar u nás. A Břevnovský klášterní pivovar sv. Vojtěcha je tu dodnes.

 

19. - 20. 5. Pink Pong = růžový Pong?

Minulý týden jsme se dostali do benediktýnského kláštera v Břevnově, kde vepřík inicioval založení nejstaršího pivovaru. Ovšem pivovar v Břevnově byl pro jeho nožičky trošku z ruky. Tedy z nohy. Hospůdka, která se mu dostala doslova pod kůži, stojí na hranici Starého a Nového Města. A jmenuje se právě podle barvy vepříkovy kůže. A vepřík zařídil to, že se zde poprvé objevilo pivo z Plzně. Tak kdo uhodne, kde se setkáme příště s vepříkem? Františkáni už vědí!

20. - 27. 5. Plzeň v Praze

Jakou barvu má kůže prasátka? Ano, růžovou. A víte, jak se řekne anglicky růžová? Ano, pink. A právě Jakub Pinkas použil barvu vepříkovy kůže a založil u kostela, kde sídlí františkáni, hospodu u Pinkasů. Vepříka tam chovali ve velké vážnosti. Měl tam i své vlastní korýtko - hned u nejvyššího chrámu v Praze - Panny Marie Sněžné. Kam Pepřík vyrazí nyní? Růžové už bylo dost. Skutečně? To si jenom myslíte. Však uvidíte za týden.

  

 21. - 3. 6. Krásná růže v sadu kvetla.

Z restaurace U Pinkasů si to vepřík namířil … Bylo to těžké rozhodování, kam nakonec půjde. Ale protože měl v hlavě písničku o růži, která kvetla u besídky ve chvojí a vepříkovi spletla hlavu … vydal se ji hledat. Kde hledat v Praze růžovou zahradu? U kostela sv. Jindřicha a Kunhuty je sice zeleň, ale růže tu už nerostou. Ty zde připomíná už jen jedna ulice. Jaká? No přece Růžová. 

22. - 10. 6. Mají růže trny? Nebo jsou to trny, které mají růže?

A rostou tam růže? Nerostou! A co se vrátit zpátky? Ke kostelu Panny Marie Sněžné. Vždyť ve františkánské zahradě, kde kvetou stromy a voní bylinné záhony, můžeme narazit na spoustu krásných, živých růží. A co ten domeček uprostřed? Před nedávnem zahradní domek, předtím lékárna. A nebo také márnice bratří. To není růžové téma. A když Vám vepřík prozradí, že tu také tekla krev. No, od trnů to nebylo. To bylo tak...

  

23. - 17. 6. Poslední blahořečení u nás - na jak dlouho?

V dobách Rudolfa II. se pražská lůza rozhodla zaútočit na katolické kláštery. A nejhůře to asi schytal františkánský klášter. Obětí v něm bylo celkem 14. Mezi řeholníky byl i vikář či kněží. Vepřík viděl ta zohavená těla a snažil se je pohřbít sám. Nyní odpočívají v boční kapli kostela Panny Marie Sněžné. A zajímavé je, že všech 14 mužů bylo nedávno blahořečeno. V roce 2012. Nikdo další od té doby u nás blahořečen nebyl. Vepřík by to přece věděl.

 24. - 24. 6. Není kolovrat, jako Kolovrat

Minule to bylo o krvi, předtím o růži. Je logické, že vepřík, který má tak rád Šípkovou Růženku, si položil nahlas tuto otázku: „Dá se najít v Praze nějaký kolovrat?“ Šel kolem dobře oblečený pán, myslel si, že vepřík mluví k němu a povídá: „Jasně, Kolovrat je právě doma.“ A ukázal na vzdálený palác. Vepřík nechápal, ale došel k tomu domu a celý ho prolezl. Jenže kolovrátek nikde. Ovšem objevil možná něco cennějšího.

25. - 1. 7. Místo, kde to hýří barvami

V minulé perličce navštívil vepřík Pepřík palác, který zakoupila paní Černínová. Původně hledal kolovrátek. Ale nenarazil na něj. Ovšem objevil salonek plný dobrot. Zaprášilo se po nich tak rychle, že se salonku začalo říkat Růžový (podle barvy vepříkovy kůže). Pepřík to však s konzumací přehnal a v jednom salonku… zkrátka se mu pak začalo říkat Zelený salonek. A jeho srážka s beranem? Tedy s Rudolfem Beranem? Ta už sem nepatří.  

26. - 8. 7. Překročí vepřík hranice jiného státu?

V minulé perličce vepřík navštívil salonky v Kolovratském paláci ve Valdštejnské ulici. Hledal tam kolovrátek - ovšem bez úspěchu. To, co se stalo v Zeleném salonku, nebylo Pepříkovi příjemné a pěkně se začervenal. Také to tam pak musel pořádně vybílit. Počkejte - zelená, bílá, červená. Vepřík je asi na stopě! Jaká země má tyto tři barvy na své vlajce? Další Kolovratský palác je přece kousek odsud. Neposílal ho tedy předtím ten hezky oblečený pán tam?


27. - 15. 7. Vepř? Non, capisco! Maiale? Si, si.

A už je vepřík tady. Ale kudy dovnitř? Jeden vchod od Zámeckých schodů vede do druhého patra paláce, do kterého se můžete dostat i z Nerudovy ulice. Celkem zajímavý výškový rozdíl. Jeden z původních domů koupil Zdeněk Lev (z Rožmitálu) a pak tu přestavoval Jiří Žabka (z Limberku). To je zvěřinec. A orlice u vchodu? Ta přilétla přímo ze znaku Kolovratů. Ale je zavřeno. Vepřík ustavičně potřebuje pomoc. Ta je však blíž, než si myslí.

28. - 22. 7. Kdo hledá, najde. I s pomocí Boží.

Náš vepřík hledá v Praze kolovrátek. Nejdříve pátral v Kolovratském paláci ve Valdštejnské ulici. Celý ho prolezl a nic. Pak se dostal ke Kolovratskému paláci v Nerudově ulici. Ten zase obešel a našel dva vchody, ovšem dovnitř se nedostal. Kdo mu nyní pomůže? Co třeba Panna Marie? Přímo vedle Kolovratského paláce v Nerudovce totiž vepřík našel kostel Panny Marie Matky ustavičné pomoci. A to by bylo, aby zde nenašel odpověď.

29. - 29. 7. Zrušit klášter? To je mi divadlo!

Kostel Panny Marie Matky ustavičné pomoci se někdy zkráceně nazývá U Kajetánů. Kostel s klášterem původně patřil řádu theatinů, kterým se říká kajetáni - podle zakladatele řádu sv. Kajetána. A v kostele se skutečně Kajetán objevil. Sice ne ten svatý, ale Josef Kajetán Tyl. V refektáři zrušeného kláštera zde zřídil české divadlo. A Vepřík zde našel v prachu pozvánku na premiéru Fidlovačky - do Stavovského divadla. Že by stopa?

30. - 5. 8. Fidlovačka - žádná rvačka?

Vepřík se dostavil před Stavovské divadlo. Je rok 1834. Za pár dnů jsou Vánoce a v budově divadla poprvé zní píseň Kde domov můj. Slova, která pronášel vepřík při bloudění Prahou a která inspirovaly Josefa Kajetána Tyla. Že je Tyl spojí s fidlovačkou, tedy s nástrojem ševců, který používají k hlazení kůže, netušil. Jinak by se pral. Takové hlazení rád nemá. A navíc sem přišel kvůli kolovrátku, který už má na dosah.

31. - 12. 8. Hraběcí Nosticovo, pak Stavovské, potom Tylovo, nyní opět Stavovské.

Počkat, počkat, řekl si vepřík, když chodil kolem Stavovského divadla. Tady jsem už byl! Padesát let před Fidlovačkou zde skutečně vepřík zhlédnul světovou premiéru opery Don Giovanni od pana Mozarta. A už tenkrát ho zajímalo, kam se poděl hlavní hrdina na konci hry. On se totiž propadl do pekla. A tak vepřík vstoupil do divadla, proklouzl do suterénu a narazil na dveře. Jsou pootevřené a za nimi je chodba.

32. - 19. 8. Tajná chodba stále existuje

V minulé perličce se vepřík pustil do prohledávání Stavovského divadla. Narazil v suterénu na tajemnou chodbu, kterou se vydal. A vstoupil tak do nějakého paláce. Nutno připomenout, že poslední dva paláce, ve kterých se vepřík objevil, se jmenovaly Kolovratské. A tento je Kolovratský také! Vyběhl do přízemí, do prvního patra a tam... Ne! To není možné! Vepřík číst umí, ale nevěřil svým očím. Objevil totiž konečně Kolowrátek!

33. - 26. 8. Věrně a stále

Posledních deset perliček hledal vepřík kolovrátek. Pohádka o Šípkové Růžence ho zavedla do několika paláců, ve kterých bydleli Kolovratové. A ten poslední, na Ovocném trhu, mu poskytl odměnu. Nenašel sice kolovrátek, ale objevil Kolowrátek. Nadační fond, který je určen mj. nadaným dětem, je mu blízký. I vepřík se snaží dětem pomáhat, otevírat jim oči. Třeba skrze perličky, se kterými Vás týden co týden seznamuje.

34. - 2. 9. I zemědělství mělo svého Baťu

Pan Kolowrat-Krakowský, který obýval svůj palác na Ovocném trhu, si nechal postavit v Praze v roce 1927 jeden z nejmodernějších domů té doby - palác Chicago. A protože pan Kolowrat byl i šikovným zemědělcem, zřídil v moderním domě prodejnu mléka, zeleniny a domácího chleba.  To se vepříkovi moc líbilo a často dostal i on něco na zub. A tak jednou hodného majitele zavedl ke kameni, který připlul do Prahy přímo z Chicaga. Tušíte, kam ho odvedl?

35. - 9. 9. Co krev spojí, moře nerozdvojí

Z paláce Chicago, který stojí v ulici Národní, si to vepřík namířil přímo k Vltavě. A poslední dům, který stojí v té samé ulici po levé straně, je obrovský. Vepřík už tady obdivoval lustr i trigy. Ale i v podzemí se ukrývají poklady. Můžete zde totiž objevit několik základních kamenů Národního divadla. Nejdál to měl bílý mramorový kámen, který připlul z Chicaga. Přes sedm tisíc kilometrů způsobilo více než roční zpoždění. Ale nakonec dorazil.

 

36. - 16. 9. Do Ameriky na jedno

Vepřík Pepřík sice umí cestovat časem, ale pohybuje se výhradně po Praze. To takový Antonín Dvořák, ten navštívil i Ameriku. Vepřík však může Ameriku obdivovat také. I když jen vilu, které se jinak říká Michnův letohrádek. Nyní je zde Muzeum Antonína Dvořáka, i když ten tu nikdy nebydlel. Dvořák, autor světoznámé Novosvětské, se prý inspiroval při cestě po Americe. Vepřík však tuší, že to bylo spíše tady, v zahradní restauraci Amerika.

 

37. - 23. 9. Odjel Pepřík s Dvořákem na Měsíc?

Novosvětská symfonie, o které se minule vepřík Pepřík zmínil, zazněla i po přistání amerických kosmonautů na Měsíci. Antonín Dvořák, mj. ředitel americké národní konzervatoře v New Yorku, ředitel Pražské konzervatoře a od samotného císaře povýšený do hodnosti rytíře, má v Praze svoji sochu. A také svůj vlastní sál. Ten je v budově, kde dirigoval úplně první koncert České filharmonie. Kde tedy najdeme jeho sochu?

 

38. - 29. 9. Inu, inu, sejdeme se v Rudolfinu?

Uhodli jste, kam minulý týden dokráčel vepřík Pepřík? Jak název dnešní perličky napověděl, hledaným místem se stala budova pojmenovaná Rudolfinum. Lidé si ji často pletou s nedalekým komplexem, který nese název Klementinum. A pak je v Praze také Karolinum. Rudolfinum je pojmenované podle Rudolfa. Podle Rudolfa II.? Kdepak! Podle korunního prince Rudolfa. Postaveno bylo čtyři roky po požáru Národního divadla.  

 

39. - 7. 10. Hledal zlato, dojel na to.

V poslední perličce jsme zmínili Rudolfa II. Tento panovník se rád obklopoval alchymisty. Jedním z nich byl Edward Kelly. Tento anglický alchymista, který například bydlel na Karlově náměstí v tzv. Faustově domě, měl život hodně těžký. V mládí mu byly uříznuty obě uši (za podvod, kterého se dopustil), pak přišel o jednu nohu, později si zlomil druhou. A nakonec prý vypil smrtící lektvar. Chudáček, politoval ho vepřík.

 

40. - 14. 10. Díra ve stropě - střešní okno středověku

Nejen Edward Kelly bydlel ve Faustově domě. Dům vlastnil vévoda, potom novoměstský písař, císařský lékař, císařský rada či rytíř. Faust však ne - přesto byl ve stropě nalezen dodatečně zazděný otvor. A nejen ten. Také zazděné dětské botičky. A kosterní pozůstatky koček. Jak se tady mohly objevit, divil se vepřík. Pepřík zná jedno místo v Praze, kde je k vidění také pozůstatek kočky. Jestli chcete, zavede Vás tam příště.

 

41. - 21. 10. Mluvit se dá i beze slov

Dnes nás vepřík Pepřík zavede do ulice Mostecké, která je pokračováním Karlova mostu na Malé Straně. Po levé straně (téměř už u Malostranského náměstí) stojí dům U Bílé růže. Parcela je široká pouze 10 m, ale hluboká (tedy ne dolů, ale dozadu) až 70 m! Za pozornost stojí bronzové dveře, které zachycují symbolický dialog mezi J. A. Komenským a Erasmem Rotterdamským. I kočka je na dveřích. Ale živá! Jak to?

 

42. - 28. 10. Pepřík v zemi za zrcadlem

Svět na ulici je jiný, než svět za vstupními dveřmi. Své o tom ví dům, který jsme minule navštívili. Co asi skrývají dveře z druhé strany? Jan Amos a Erasmus si na přední straně povídali, ale na druhé straně už na židlích nesedí. Dokonce i židle změnily svoji podobu a jsou více moderní. Myš z přední strany, která utíkala před kočkou, se nám změnila v myš počítačovou. A z kočky zůstaly pouze kosti. Mňau.

43. - 3. 11. Postůj a vstoupíš

Vepřík Vám v předminulé perličce představil kočku živou, která v minulé perličce zemřela. To ho přinutilo si vzpomenout na slova sv. Františka z Assisi, který říkal, že: „Kdo se dává, ten přijímá, kdo na sebe zapomíná, ten je nalézán, kdo odpouští, tomu je odpuštěno, kdo umírá, ten povstává k věčnému životu.“ Pepřík následoval nejen slova sv. Františka a došel k bráně do Františkánské zahrady. A zastavil se.

 

44. - 11. 11. Když na Semaforu svítí zelená

Naše prasátko se v minulé perličce zastavilo před Františkánskou zahradou. Ale ne snad proto, že by narazilo na zavřenou bránu. Ono narazilo na Semafor. A čekalo na zelenou. Zelená však tady už nesvítí. Divadlo Semafor, které v bývalé pasáži Alfa zažilo svou nejslavnější éru, už funguje jinde. I pasáž se dnes jmenuje jinak - Stýblova. A proč zrovna Semafor? SEdm MAlých FORem. Které to asi jsou?

 

45. - 18. 11. Otvor po hřebu v dlani

U brány sv. Františka se prasátko pustilo do luštění všech těch výjevů, kterých je na bráně celkem 24. Objevilo i to, že na bráně je celkem 26 různých hlav - masek. A úplně vlevo nahoře je dlaň. A vpravo nahoře je také dlaň! A na té pravé je taková malá kapička. Není to náhoda, ona má svůj význam. Představuje totiž kapku krve. Sv. František byl totiž první, u kterého se objevila stigmata, tedy Kristovy rány.

 

46. - 25. 11. Když kostelík chátrá

Vepřík Pepřík nám poodhalí příběh ze života sv. Františka. V roce 1205 se svatý František modlí v polorozbořeném kostelíku sv. Damiána pod Assisi, když tu náhle uslyší hlas Krista: „Františku, dej do pořádku můj rozpadlý dům.“ Chlapec prodal všechno zboží z otcova krámu, dokonce i koně, na kterém přijel, aby měl na opravu kostelíka. Otec chtěl peníze vrátit, předal ho k civilnímu soudu a také ho přivedl před biskupa. A tam…

 

47. - 2. 12. O čem jen zpívají ptáci?

Po prodeji otcova majetku, aby měl sv. František na opravu kostela, byl otcem předveden před biskupa. Než otec stačil vznést svoji stížnost, František se svlékl do spodků a sdělil: „Dosud jsem Tě nazýval otcem, ale nyní mohu pravdivě říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích“. Poté odešel do lesů, miloval vše živé a ptáci mu jeho kázání opláceli zpěvem. Sv. František by jistě měl rád i vepříka. Ten se s ním však nesetkal. Bohužel.

 

 

 

Perličky prasátka Pepříka fotí Veronika Zajícová - verunkazajicova@seznam.cz; (FBVeronica-Photography) a Libor Peprný. Na webu se objevují s mírným zpožděním, na facebooku však pravidelně každý pátek v 5:55.

PPP - Perličky prasátka Pepříka 2017

1. - 6. 1. 

Je nový rok. A vepříka čeká další dobrodružství. Vše začalo tím, že dostal upozornění, že ho na poště čeká zásilka. A tak se vydal do Jindřišské ulice, kde stojí budova hlavní pošty. Nyní je tu hodně živo, ale za časů Karla IV. se v těchto místech usadil jeho osobní lékárník, který tu založil zahradu na pěstování léčivých bylin, považovanou za první botanickou zahradu v Evropě. Vepřík by mohl vyprávět, co tu nadělal škody. Omylem.

 

2. - 13. 1.

Vraťme se však k zásilce, o které se vepřík minule dozvěděl. Nečekala ho ani v dopise, ani v balíčku. Vyzvedl si pouzdro, které přilétlo potrubní poštou. Víte, že celkem bylo v Praze 55 km tras? Že z hlavní pošty na Pražský hrad to trvalo 8 minut? Vepříka napadlo, že by potrubí sám vyzkoušel. Když však spatřil, jak malé je to pouzdro, zjistil, že by se do něj nevešel. A navíc - limit zásilky je do tří kilo. Taková dieta by ho zabila.

 

3. - 20. 1. 

 Co bylo v pouzdru? Nic. Ale v adrese odesílatele bylo uvedeno: „Dům matky“. Je to všechno nějaké divné, řekl si vepřík. Kdo a proč mu píše? Šel hledat Dům matky. Kdo v něm bydlí? Asi nějaká matka. Ale čí? A kde ten dům je, řekl si vepřík a vyrazil ven. A jak tak míjel budovu Rudolfina, kde v minulém roce narazil na Antonína Dvořáka, všiml si divné kostky. Kostky, které vstávají vlasy hrůzou. Na náměstí Jana Palacha.

 

4. - 27. 1.

A hned vedle Domu matky stojí i Dům syna. Nebo také Dům sebevraha. Toto dílo připomíná památku Jana Palacha, který se upálil v horní části Václavského náměstí. Jan Palach studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. A její hlavní budova stojí na dohled od těchto dvou domů. Vepřík si nedovede představit, jak muselo Janovi být, když se polil hořlavinou a zapálil se. Neumí si to představit. Nechce.

5. - 3. 2.

Tři dny poté, co se Jan Palach polil hořlavinou, zemřel na následky popálení. Ve stejný den již sochař Olbram Zoubek snímá Janovi masku. Má v tom velkou praxi, dokonce sejmul masku i Pepříkovi, ale nyní je to něco jiného. Jan je po smrti. Rodí se posmrtná maska. Za 21 let ze sádrového odlitku vytváří kovovou kopii, kterou nyní najdete na budově Filozofické fakulty UK. 16. ledna je pod ní nejvíce květin.   

6. - 10. 2.

Dnes se s Janem Palachem vepřík Pepřík rozloučí. A to přímo na Václavském náměstí. Tedy na místě, kde došlo k tragédii, o které již byla řeč. Dnes jsou vidět v dlažbě dvě nízké kruhové mohyly spojené křížem. Poloha kříže naznačuje směr, kde Jan padl k zemi. Kříž je ohořelý. Na kříži však není pouze Palachovo jméno. Své místo tu má i Janův jmenovec, který se v posledním dopise označil jako Pochodeň č. 2. Jan Zajíc.

7. - 17. 2.

Jan Zajíc, následovník Jana Palacha, byl zmíněný v předchozí perličce. Několik desítek metrů od kříže v zemi najdete na Václavském náměstí další památku na tohoto středoškoláka, který zde v plamenech ukončil v půl druhé odpoledne svůj život. Bylo mu pouhých osmnáct let. A vepříka velmi oslovil jeho dopis na rozloučenou, který napsal rodině. Končí takto: „Pozdravujte kluky, řeku a les. Sbohem a odpusťte. Honza.“

8. - 24. 2.

Václavské náměstí se stalo místem posledních dvou perliček. Přesně mezi oběma již zmíněnými památníky stojí sousoší se sv. Václavem na koni. Původní socha sv. Václava stála uprostřed náměstí, jak jezdí nyní tramvaje. Dnes můžete její kopii najít na Vyšehradě. Současný sv. Václav je doprovázen čtyřmi našimi patrony. Zkusíte je uhodnout? Je to sv. Ludmila, sv. Anežka, sv. Vojtěch a sv. Prokop.

9. - 3. 3.

 

Každý z pěti svatých, kteří jsou k vidění na horní části Václavského náměstí, stojí za samostatnou perličku. Vepřík Pepřík má asi nejraději sv. Anežku. Možná proto, že původně se s ní v tomto pomníku ani nepočítalo. Sv. Ivan byl ten, který byl nakonec Anežkou nahrazen. Vepřík ale přemýšlí, jak to ten sochař Myslbek věděl, že Anežka nakonec bude svatořečena? Stalo se to totiž až 80 let od oficiálního odhalení bronzového sousoší.


 10. - 10. 3.

Asi by bylo vhodné, kdyby se vepřík Pepřík zmínil o všech svatých, kteří se objevují u sochy sv. Václava na Václavském náměstí. Minule lehce zmínil sv. Anežku. Který svatý to bude dnes? Žádný! To víte, prasátko si v Praze všímá věcí, které člověku lehce uniknou. Dnes se soustředil na lipový lístek, který je kolem sochy sv. Václava ve velkém počtu. A přiznejme si, nám lidem doposud unikal. Ještě že máme takového průvodce.

11. - 17. 3.

List z lípy vepříka zaujal natolik, že se rozhodl hledat další. Dlouho chodil a pátral, když tu si vzpomněl na svoji úplně první perličku v tomto roce. Informoval nás v ní o botanické zahradě, která vyrostla v místech dnešní pošty v Jindřišské ulici. Seběhl k ní od sochy sv. Václava a zaradoval se. Kromě listů dubu, slunečnic a vlčích máků tu totiž skutečně rostou lipové lístky. Až půjdete někdy na poštu, najděte je také!

12. - 24. 3.

Lípa je naším národním stromem. K lípě vepřík přiběhl i v dnešní perličce. Našel ji v Národním divadle - v jedné ze čtrnácti lunet se souborným názvem Vlast. V nich je zobrazen příběh slovanského hrdiny. Ve Dvoře Králové se hlavní hrdina stává pěvcem, posilujícím národní sebevědomí. A aby toto posílení bylo co nejsilnější, stojí hrdina před lípou a je oblečen do červenobílých barev. Proč? Dozvíte se příště.

13. - 31. 3.

Červená a bílá byly naše oficiální barvy do roku 1920, kdy se k nim přidala modrá. Minule si jich vepřík všímal v Národním divadle. A protože rád chodí po Praze, přemýšlel, zda najde v Praze i nějakou podobně barevnou ulici. Našel. Krátká ulička Červená, dlouhá na délku jedné synagogy, skutečně v centru Prahy existuje. Jmenuje se podle židovských řeznických krámků, které byly červeně natřené. Vepřík se tam však stále bojí chodit.  

14. - 7. 4.

Z Červené ulice se vepřík dostal do Bílkovy ulice. Stačilo pouze přejít Pařížskou. Není to sice ulice Bílá, která je na Praze 6, ale ta svůj název dostala pravděpodobně od bílení prádla. Vždyť tu dříve stával dvůr U Bílků. A nemá tedy ulice název spíše od sochaře a architekta Františka Bílka? Vždyť výzdoba posledního domu v ulici, na kterém je napsáno „Okny vcházej zdraví, dveřmi dobrá vůle“, by klidně mohla být jeho dílem.   

15. - 14. 4.

Vepřík Pepřík se minule zastavil v Bílkově ulici, která se však nejmenuje po Františku Bílkovi. Což je ale škoda, protože kousek od ní vepřík našel sochu Mojžíše, která je Bílkovým dílem. Socha měla zajímavý osud. Během druhé světové války ji nacisté roztavili. Naštěstí existoval model, podle kterého byla socha po válce znovu odlita. A kam vyrazí prasátko příště? Podívat se na malou bronzovou verzi sochy. Do jedné vily. 

16. - 21. 4.

Vepřík přešel Vltavu a vystoupal až k vile Františka Bílka, kterou si sám pan architekt navrhl. Půdorys domu připomíná stopu kosy v obilí. Stěny doplňují masivní sloupy z pískovce ve tvaru svazků obilných klasů. Některé jsou záměrně nedokončené, protože ani v přírodě není nic konečné. Na této stavbě je vidět hluboké přátelství pána domu s Pepříkem. Nejednou mu totiž prasátko popisovalo, jaké to je žít v žitě. 

17. - 28. 4.

Nejen vila Františka Bílka, mimochodem první vila v Praze s rovnou střechou, kterou v minulé perličce navštívil vepřík, stojí za pozornost. Prasátko si užívá i zahradu kolem vily. Mohutné stromy, šišky na cestičkách i na trávě a do toho jedno sousoší. Autorem je opět pan sochař a architekt. Zobrazil na něm Jana Amose Komenského, jak se loučí s vlastí. Vepříkovi to bylo tenkrát líto, že odchází. Jan Amos mu dovedl naslouchat. 

18. - 5. 5.

Jan Amos Komenský, významný učitel a spisovatel, poznal vepříka ve svých dvaadvaceti letech, když jel z Německa přes Prahu do Přerova. Hodně si ti dva povídali. Amos byl nadšen vědomostmi, kterými ho vepřík překvapoval. Stejně tak si notovali v pohledu na pedagogické zásady a vzájemně se tak ovlivňovali. Nyní si na Amose vepřík může vzpomenout v domě U Zlatého slunce. I odkaz Komenského nám stále září. 

19. - 12. 5.

Když jsme si minule představili osobu Jana Amose Komenského, který si vysloužil přezdívku Učitel národů, rozhodl se vepřík několik perliček věnovat školství. A když se řekne v Praze slovo univerzita, každého napadne asi ta Karlova. Nejstarší univerzita severně od Itálie a východně od Paříže. Karolinum, tedy původně Karlova kolej, je komplex budov. A u vstupního dvora je kašna s Pepříkovými kamarády. Se třemi lvy. Ti však nedostudovali.

20. - 19. 5.

Navštívili jste někdy Karolinum? Pepřík tam byl jako doma. Ale to neznamená, že ho tam profesoři nechávali často po škole. To opravdu ne. Dobře se cítil v centrálním prostoru, kterým je Velká aula. Uvnitř můžete spatřit sochu zakladatele prestižní školy - Karla IV. Ale dovnitř se člověk jen tak nedostane. Ovšem zvenku můžete obdivovat krásný gotický arkýř Velké auly. Co to může být? Přeci kaple. Kaple vepřík rád.

21. - 26. 5.

„Půjdem spolu do Betléma.“ Nebojte, vepřík se nezbláznil. Vánoce jsou sice až za půl roku, ale protože jsme se minule bavili o kaplích, vzpomněl si vepřík na tu jeho nejoblíbenější. Alespoň mi to o Betlémské kapli tvrdil. Název kaple však nepřipomíná událost narození Ježíška. Připomíná krveprolití, které se po narození odehrálo. Vyvraždění malých dětí, které nařídil král Herodes. Kaple je tak zasvěcena všem malým, kteří nepřežili.

22. - 2. 6.

Betlémská kaple je však spojována nejvíce se jménem jednoho rektora pražské univerzity, tedy Univerzity Karlovy. Nebyl však jen rektorem, byl i kazatelem a správcem kaple. Má sympatické jméno, které se vepříkovi od začátku, kdy se s ním poznal, velice zalíbilo. Samozřejmě, máme na mysli Jana Husa! Ovšem ne vždy se kamarádi, tedy stoupenci Husa, měli dobře. Své by o tom mohli vyprávět Martin, Jan a Stašek.

23. - 9. 6. 

Dnes to nebude veselé. Ostatně ani život Jana Husa nedopadl dobře. A nejen jeho. Tři mladíky, které vepřík minule zmínil, zajali konšelé za to, že následovali Husa a bojovali proti odpustkům. Byli zajati a dalšího dne je na Staroměstském náměstí zabili. I přesto, že nejen Hus, ale velké množství studentů prosili o jejich milost. Nyní tito mučedníci odpočívají v Betlémské kapli. Za co zemřeli? Za pravdu, jak nyní ve slunci hlásí zeď kaple.

24. - 16. 6.

Betlémskou kapli, která nám dělala společnost minulé tři perličky, nyní spravuje České vysoké učení technické. Tato technická škola, jedna z největších a nejstarších v Evropě, sídlí v Praze v několika budovách. Jedna z nejbližších Betlémské kapli je na Karlově náměstí, což je největší náměstí nejen v Praze, ale i v celé České republice. Z Fakulty strojní je na celé náměstí krásný pohled. Proto tu vepřík zůstával často i po škole.  

25. - 23. 6.

Minule se Pepřík kochal na střeše ČVUT, dnes nás zavede do budovy. Chtěl by nám připomenout jeho kamaráda Pepíka Ressla, po kterém je např. pojmenována ulice hned za rohem. Ti dva se jednou bavili o tom, co prasátko jí - o šrotu. A pak se Josef zamyslel a něco si namaloval. V tu chvíli ho napadl úžasný vynález. Lodní šrot. Vlastně šroub. Parní stroj se však při pokusu porouchal. A musel kam? No, do šrotu.

26. - 30. 6.

ČVUT, dříve Český polytechnický ústav na Karlově náměstí, stojí v areálu bývalého kláštera křižovníků. Původní kostel sv. Petra a Pavla byl zbořen. A na jeho místě se nyní modlí při zkouškách studenti elektrotechnického ústavu. I kostel sv. Karla Boromejského bychom tu hledali marně. Ten však zbořen nebyl, jen změnil své jméno. Vydejme se s vepříkem Pepříkem ulicí Resslovou k němu - do míst osady na Zderaze.

27. - 7. 7.

Naproti sobě v Resslově ulici stojí dva kostely. Sv. Václav na straně jedné a svatí Cyril a Metoděj na straně druhé, dříve sv. Karel Boromejský, jak Pepřík minule popisoval. Kostel se stal místem, kde se odehrál neskutečný boj. Sedm mužů se bránilo proti více než stonásobné přesile. Vydrželi mnoho hodin. Pak si raději vzali život sami, aby nemuseli padnout do zajetí. Vepřík, kdykoliv jde kolem, si na to vzpomene. Zastaví se. A přemýšlí.

28. - 14. 7.

O čem vepřík přemýšlí, když jde kolem kostela svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici? Jak muselo být sedmi statečným, když se tu mnoho dní po atentátu na Heydricha, krutého pána, ukrývali? O čem si ti mladí muži povídali? Na co mysleli? Jak jim bylo, když slyšeli, kolik lidí bylo zabito za čin, který oni udělali? To vše se dozvídali skrze jedno malé okénko. Které jim kromě špatných zpráv jako jediné přivádělo do krypty slunce.

 

29. - 21. 7.

Malé okno vedoucí do krypty pod kostel sv. Cyrila a Metoděje nesloužilo jen jako kontakt se světem pro sedm parašutistů, ale bohužel posloužilo útočníkům, kteří je chtěli chytit, jako jedna z přístupových cest. Tudy házeli slzné granáty, tudy do krypty přivedli vodu a chtěli je vyplavit, tudy stříleli, tudy je vyzývali, aby se vzdali. Prasátko už předminule říkalo, jak to s nimi dopadlo. Nevzdali se. Raději padli. Tím však paradoxně vyhráli.

30. - 28.7.

Prasátko nás poslední dobou seznamuje s místy, která jsou spojena se smrtí. Nejdříve to byla Betlémská kaple, posledně krypta kostela v Resslově ulici. Možná proto nás vepřík dnes zavede na hřbitov, který je plný lidí, kteří se nesmazatelně zapsali do naší historie. Najdete tu básníky, spisovatele, herce, malíře, sochaře. Ač zemřeli, stále k nám mluví, skrze svá díla. Jméno hřbitova? Vyšehradský. Jméno hrobky? Slavín!

31. - 4. 8.

Slavín tedy není jiný název pro Vyšehradský hřbitov, to už víte. Jedná se o hrobku, ve které odpočívají vynikající osobnosti. Kdo z nich však byl uložen do hrobky jako první? Kdo má nad sebou sochu okřídleného Génia vlasti nejdéle? Ten, který je autorem nápisu „Truchlící vlast zemi vrací prach svých synů“ na soklu sochy. Julius Zeyer. A vepřík nás v příští perličce dovede k pomníku tohoto oblíbeného básníka.

 32. - 11. 8.

Julius Zeyer má v Praze krásný pomník. A i když je kousek od Pražského hradu, mnoho lidí o něm neví. Stojí v Chotkových sadech a připomíná jeskyni. Postavena byla z více než sta přírodních kamenů a stojí v ní postavy z jeho děl.  Ať už je to Radúz a Mahulena, nebo postavy z jeho básnického cyklu Vyšehrad - Kazi, Teta a Libuše. Kontrolní otázka - na jakém hřbitově je Julius Zeyer pochován? Vepřík to minule říkal.

33. - 18. 8.

Dávno předtím, než se v Chotkových sadech objevil pomník s vodní kaskádou a jezírkem, zde bývaly vinice, později i sklad dřeva. Místo se může pyšnit i jedním prvenstvím - vznikl tu totiž první městský veřejný park v Praze. Dodnes zde roste více než padesát druhů dřevin. A vepřík tu rád pobíhá sem a tam. Když je unaven, pohled odtud na Prahu ho znovu nabije energií. Zkuste si to někdy také. Klidně i to pobíhání.

34. - 25. 8.

Vrtá Vám hlavou, kdo to byl ten pan Chotek, podle kterého byly pojmenovány sady? Úžasný člověk, díky kterému se začaly v Praze dláždit ulice a náměstí, nebo se zavedla kanalizace. Když se však stavěla ulice, která je po něm pojmenována, musel být Jelení příkop u Hradu zkrácen. Ba co víc - na dně příkopu měla vzniknout silnice i elektrická dráha. Vepřík byl jednoznačně proti. A tak se dnes můžete i Vy klidně příkopem procházet.

35. - 1.9.

Jelení příkop, mimochodem domov vepříka Pepříka, se logicky jmenuje podle jelenů. O ty se staral hlídač, který jim vozil i seno. A vepříkovi vždy přinesl také něco na zub. Občas však bylo dovoleno vybrané jeleny střílet. Nejlepší to měl Karel VI., který prý z pohodlnosti mířil na jeleny z oken Španělského sálu. Poslední kus byl zastřelen před třemi sty let. Vepřík se však těšil na další zvířecí společnost, která měla přijít.

36. - 8. 9.

Minule jsme si říkali, že vepříkovi dělali v Jelením příkopě přes sto let společnost jeleni. Později zde žili i medvědi. Dokonce ještě před šedesáti lety byste na ně narazili. Dostali se sem jako dárek pro pana prezidenta Masaryka. Od koho? Od legionářů ze Sibiře. Vepřík by z takového dárku asi radost neměl. Byli ti medvídci zabaleni v krabici? Každý pořádný dárek by přeci měl být ještě ovázán stuhou. Vepřík se jich trochu bál.

37. - 15. 9.

Legionáři věnovali prvnímu československému prezidentovi Masarykovi medvědy. Vepřík z nich měl celkem strach, a tak uvítal s otevřenou náručí medvědáře, který měl zvířata na starost. Jeho domek - tedy domek medvědáře v horní části Jeleního příkopu - dosud stojí. Jen výběh pro medvědy už byl zasypán. A dostali něco legionáři od Prahy? Dostali! Něco se totiž po nich pojmenovalo. Zkuste si tipnout co!

38. - 22. 9.

Ve stejném roce (1919) se jeden z mostů přes Vltavu přejmenoval z mostu císaře Františka I. na most Legií (na počest legionářů). Původní řetězový most se stal druhým mostem přes Vltavu. Ale ten se hodně houpal, tak musel být nahrazen novým, kamenným, který stojí dodnes. A pod vepříkem se už nehoupe. Ani pod tramvajemi. Ani pod koňským povozem, ve kterém sedí prasátko. Hyjé! Jedeme zpátky na Hrad!

39. - 29. 9.

Prasátko minule nasedlo na koňský povoz a přijelo až na Hradčanské náměstí. Tady s Vámi už jednou bylo. Jedna z prvních perliček se totiž odehrála před vstupem na první hradní nádvoří. Měli jste tenkrát pocit, že se na Vás někdo dívá? Ano, pan prezident Tomáš Garrigue Masaryk tu stojí od roku 2000, kdy se slavilo 150 let od jeho narození. A jeho socha váží dle doporučení Peprné Prahy přesně PPP - 555 kg. To navrhl Pepřík!

40. - 6. 10.

Náš první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, označovaný také jako prezident Osvoboditel či jen krátce TGM, znal velice dobře našeho průvodce vepříka Pepříka. Prasátko vidělo v tomto člověku obrovský potenciál. Jen ho mrzelo, že v iniciálách TGM není ani jedno P. Na radu vepříka tak Tomáš začal studovat a péčka přibývala. Nejdříve PhDr. Později profesor. No a v neposlední řadě prezident.

41. - 13. 10.

Nebylo možné, aby pan prezident Masaryk dával příliš najevo své přátelství s vepříkem. Zaměstnanci Hradu ho uvnitř paláce neviděli příliš rádi. A tak se domluvili, že se budou scházet jinde, venku, poblíž Hradu. Na doporučení vepříka oslovil Masaryk architekta od P, Plečnika, aby jim postavil tiché a klidné místo pro jejich diskuse. A tak vznikla ve stínu lípy Masarykova vyhlídka v severní části Jeleního příkopu.

42. - 20. 10.

Slovinský architekt Josip Plečnik, který pomáhal v době TGM s obnovou Pražského hradu, zde zanechal mnoho stop. Jednu z nich vepřík minule zmínil. Další jeho perla, odkud je překrásný výhled (proto se ji také říká Malý Belveder), stojí v zahradě Na Valech. Plečnik navíc pro vepříka vytvořil v podlaze vyhlídky mozaikovou hru, kdy mělo prasátko najít dva stejné motivy „svatebních koláčků“. To byla vždy legrace!  

43. - 27. 10.

Velká stavba architekta Plečnika stojí na náměstí Jiřího z Poděbrad. Jiří byl naším králem. A králové se často oblékali do kožešiny, které se říká hermelín. Vepřík lituje všechny ty hranostaje, kteří šli se svojí kůží na trh. Ale zase obdivuje pana Plečnika, jak dovedně oblékl kostel do podobného pláště. A i tady pan architekt připravil pro vepříka hru. Prý kolik napočítá vystupujících kamenů - alias černých špiček ocásků.      

44. - 3. 11.                                                                                                                                              

Architekt Plečnik, jak jste měli možnost vidět v posledních dvou perličkách, si s vepříkem rád hrál. A učil ho. Třeba český jazyk, i když on sám byl ze Slovinska. Učil ho třeba skloňovat - např. slovo svatý. Svatý, svatější, nejsvatější? Ne, Pepříku! Je to svatý, světější, nejsvětější. Jak by sis to nejlépe zapamatoval? Už vím, postavím Ti kostel. Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. A teď už si to snad zapamatuješ. A tak vznikla v Praze překrásná stavba.

45. - 10. 11.

Jak se tak vepřík rozhlédl po okolí, bouchla ho do rypáku vysoká věž. Hodně vysoká. 216 metrů! Při pohledu na její světlou siluetu si prasátko opět vzpomnělo na nejušlechtilejší kožešinu. Na hermelín. Jen tomu chyběl drobný vzor. Malý jako miminko. A logicky měl být černý. A logicky měl být černý. „Černý, černý,“ brouká si Pepřík a tu se na něho otočí pán. „Ano?“ Vepřík nechápe. „No, Vy jste na mne volal. Jak Vám mohu pomoci? Jmenuji se David Černý.“   

46. - 17. 11.

Vepřík se v minulé perličce seznámil s Davidem Černým a vymysleli spolu, že by bylo třeba Žižkovský televizní vysílač něčím doplnit. David navrhoval umístit na věž malé růžové vepříky. Ostatně mu zbyla růžová barva z téměř deset let staré práce, kdy pomaloval narůžovo tank. „Davide, nedělej si ze všeho legraci. Praha bude v roce 2000 vyhlášena jako Evropské město kultury. Udělej něco roztomilého. Co třeba miminka?“ 

47. - 24. 11.

V roce 2000 začala po vysílači na Žižkově lézt miminka. Původně zde měla být na dobu určitou, ale pro velký úspěch tu zůstala dodnes. „Davide, je skvělé, že se miminka lidem líbí, ale v takové výšce si je nikdo nemůže užít.“ „Mohu nějaké umístit někam na zem, ale kam. KAMPAk?“ zeptal se David. „No to je nápad!“ zachrochtalo prasátko! „Kampa - to je to místo, které by pro 800 kg vážící miminko bylo ideální. A dáme tam rovnou tři!“

48. - 1. 12.

Jméno Kampa, pražského ostrova, prý pochází ze slova campus, což v překladu znamená ploché pole, planina, nebo se jmenuje po měšťanovi Ganzelovi z Campu, který tu vlastnil dům. Vepřík však ví, že za to může jeho neopatrnost. Jednou si na ostrov přitáhl kamna. Jiskra přeskočila na vedle stojící mlýn a už to bylo. Při vyšetřování požáru celý nervózní vyměnil v předmětu doličném písmenko a slovo KAMPA bylo na světě.

49. - 8. 12.

Mezi mlynáři z Kampy se vepřík nejprve netěšil veliké oblibě. Může za to jeho neopatrnost, kdy kvůli němu vzplál jeden z tamějších mlýnů. Na milost ho vzal až František Odkolek, který výrazně přestavěl Sovovy mlýny. Jeho heslem se stalo pořekadlo „Ať jsi Pepřík nebo sova, nechť se točí mlýnská kola“. A protože se panu Odkolkovi dařilo, skočil jednou vepřík do Vltavy a vyplaval po dvou kilometrech po proudu u dalšího mlýna.

50. - 15. 12.

U krátké uličky Nové Mlýny vepřík vylezl z Vltavy a hledal, kde se může usušit. Jeho pohled padl na obytnou část mlýna, které se nyní říká Vávrův dům. A vepřík tuší, že právě zde bude jednou sídlit Poštovní muzeum. Na začátku letošních perliček Pepřík vyšel z budovy hlavní pošty v Jindřišské ulici. A nyní se ocitl tady. Jedná se o náhodu? Kruh se pomalu uzavírá. A dveře právě otevírá movitý mlynář, mj. milovník umění.

51. - 22. 12.

Zámožný mlynář Václav Michalovic pustil vepříka dál. „Jen pojď dál, zrovna tu mám návštěvu,“ říká Pepříkovi hned ve dveřích. V Divadelním pokoji malíř Josef Navrátil dokončoval svůj cyklus 16 výjevů z různých historických legend a her. Najdeme tu např. Oldřicha a Boženu nebo lazebnici Zuzanu převážející přes Vltavu krále Václava IV. A než si to všechno prasátko prohlédlo, bylo už suché. A tak se rozhodlo, že opět půjde ven.

52. - 29. 12.

Josef Navrátil se vepříka zeptal. „Quo vadis“, tedy „Kam kráčíš, vepříku“. Pepřík se na něho otočil a zachrochtal. „Pane Navrátile, odcházím do nového roku. Ale i já se navrátím.“ Pan Navrátil se pousmál. „Tak ať se Ti daří! A dávej na sebe pozor.“ Kdo mohl tušit, že za 71 let vznikne Československo. Ale to si necháme na někdy příště. A pak vepřík jako poštovní holub zmizel. Také Vás zajímá, kde bude jeho další zastávka?

 

PPP - Perličky prasátka Pepříka 2018

1. - 5. 1.

Na Nový rok, o slepičí krok. V našem případě spíše o prasečí. Vepřík Pepřík je opět tady a s ním nové pražské peprné perličky. Minule zmizel z Vávrova domu jako poštovní holub. Nyní se objevuje pod letícím orlem. Kde? Přímo v Reprezentačním domě hlavního města Prahy. Že netušíte, který to je? Přece nynější Obecní dům. Ovšem je rok 1910 a vepřík cítí, že by hlavní - Primátorský - měl být vyzdoben někým výjimečným.


2. - 12. 1.

V minulé perličce se to hemžilo zvířaty. Kromě vepříka se do textu dostala slepice, holub a orel. Ten na stropě pozoruje Slovanskou svornost. To je totiž motiv, který vytvořil… Vepřík zapomněl jméno autora. A on za vepříkem přijel až z daleké Paříže. To je ostuda. Možná pomůže moucha, která právě přiletěla do sálu z venkovní terasy nad hlavním vchodem. Obkroužila místnost a přistála vepříkovi na ucho. Jaké jméno mu prozradíš, MoUCHO?

3. - 19. 1.

Alfons Mucha vytvořil pro Primátorský sál nejen onu nástropní fresku, ale navrhl i nábytek, vitráže, záclony či kování. A pohrál si i s osmi ctnostmi, ke kterým přiřadil postavy z naší historie. Marně ho prasátko přemlouvalo, aby se jeho tvář stala symbolem pro Spravedlnost. Přednost dostal Jan Hus. Tak pro Věrnost? To vyhrál Jan Amos Komenský. Vepříkovi nevyšla ani Bojovnost. A o tu se přitom rval jak Jan Žižka. Marně.

4. - 26. 1.

Jan Žižka je nejen v Obecním domě, ale najdeme ho i na Vítkově. Sedí na koni a dívá se do dálky. Hrdě, statečně, i když jen s jedním okem. O to pronikavější je jeho pohled. Co si o Žižkovi myslí jeho kůň? Prý se jedná o jednu z největších jezdeckých soch na světě. Vepříka by zajímalo, kolik by toho ti dva snědli, když dohromady váží 16 tun a měří 9 metrů. Ví to kavka, která letí kolem? Anebo to ví Kafka? Bohumil Kafka?

5. - 2. 2.

Bohumil Kafka, sochař, autor jezdecké sochy Jana Žižky na Vítkově, vytvořil i sochu Milana Rastislava Štefánika, se kterým se seznámil v Paříži. Vepřík rád poslouchal příběh o vojenském pilotovi - jak se z chudého kluka ze Slovenska stal generál francouzské armády nebo československý ministr. Štefánik rozuměl také hvězdám. I těm v politice. Masarykovi bylo určitě smutno, když se jednou dozvěděl o letecké katastrofě…

 6. - 9. 2.

O lásce Milana R. Štefánika ke hvězdám jsme si říkali minule. I proto jeho socha stojí na Petříně u hvězdárny. Štefánkovy hvězdárny. Vždyť tento astronom podnikl mimo jiné výstup do observatoře na vrcholu Mont Blancu nebo pozoroval úplné zatmění Slunce ve Španělsku. Kromě hvězdárny je po něm v Praze pojmenován most. Most, který odjakživa přitahoval písmenko Š. Nevěříte? Tak poslouchejte vepříka - ššš.

7. - 16. 2.

Štefánikův most stojí na místě, kde vyrostl třetí most v Praze. Most císaře FrantiŠka Josefa I. Po smrti Štefánika se původní most okamžitě přejmenoval - císař necísař. Další velikán, jehož jméno propůjčilo mostu název, byl hudební skladatel. Most LeoŠe Janáčka se pak demontoval a vyrostl současný most. Ten se nejdříve jmenoval Švermův, nyní je však opět Štefánikův. Samé “Š”, jak sliboval vepŠík. Pšík - je to pravda.

8. - 23. 2.

Na levém břehu Vltavy Štefánikův most odděluje dvě nábřeží. Jedno je pojmenováno po pánovi, který padl ve svých třiceti letech ve druhé světové válce. Nábřeží kapitána Jaroše. To druhé náměstí je pojmenováno podle pána, který žil dvakrát déle než kapitán Jaroš. A také byl druhým prezidentem Československa. A dvakrát abdikoval. Jeho jméno vepřík zopakuje dvakrát. Edvard Beneš. Ano, nábřeží Edvarda Beneše.

9. - 2. 3.

Socha Edvarda Beneše stojí kousek od Lorety na zajímavém místě. V dlažbě je naznačen půdorys kdysi uzavřené a na stavební materiál prodané kaple sv. Matouše. A před kaplí tady prý stál kostelík zasvěcený stejnému muži. Vepřík Pepřík prozrazuje, že v něm bylo prý uloženo tělo zavražděné kněžny Ludmily, když se z Tetína převáželo do chrámu sv. Jiří na Pražském hradě. Tak co, věříte mu? Já asi ano. Když to říká on.

10. - 9. 3.

Minule jsme si povídali o dnes již neexistující kapli. A když se na místo vydáte, můžete slyšet zvonky. Moc zvonků. Loretánská zvonkohra stojící poblíž pravidelně hraje mariánskou píseň Tisíckrát pozdravujeme Tebe. A kromě mechanického automatu (válce s kolíčky) lze na zvonky hrát i skrze klaviaturu. Zvonků je celkem 30, ale jen 27 hraje. I když jednou vepřík rozehrál i ty tři. Ale nikomu ani muk. Lézt na věž se nesmí.

11. - 16. 3.

Zvonky v Loretě jsou roztomilé. Je jich hodně a jsou to takoví malí vepříkovi kamarádi. To v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha je také pár zvonů. Je jich sice méně, ale rozhodně to nejsou žádná miminka. Největším zvonem je Zikmund. Přes dva metry vysoký! A jak je těžký! Ani se nedá pořádně zvážit! Vepřík si tipuje, že to bude něco kolem patnácti tun. Kilo sem, kilo tam. To je ale, panečku, chlapík. A jaké má srdce!

12. - 23. 3.

Minule jsme zmínili srdce u našeho největšího zvonu. Jaké by asi musel mít srdce pán, jehož hlava váží 39 tun? A stejně jako má člověk uvnitř hlavy spánkovou žílu a spánkovou tepnu, i hlavu pražského německy píšícího spisovatele doplňuje asi kilometr kabelů. Ty však běžný člověk nevidí. Člověk ne, ale vepřík ano. Při instalaci radil dělníkům, kudy mají vést kabely. Jeho rada „tu kabel, tu kabel“ se stala populární i na Slovensku.

13. – 30. 3.

Hlava Franze Kafky je rozdělena do 42 pater. Což je o plných 12 pater více, než má nově dokončená budova V Tower na Pankráci. Ta se řadí mezi nejvyšší budovy v ČR. A více pater než V Tower nemá ani naše nejvyšší budova AZ Tower v Brně. Takže Franz obě dvě stavby směle strčí do kapsy. Ale do jaké, když hlava žádnou kapsu nemá? Vepřík už tedy chápe, proč se hlava neustále hýbe sem a tam. Kafka prostě neví, co s tím.

14. – 6. 4.

Další věc, která se v Praze neustále hýbe sem a tam, je pražský metronom. Místo bývalého Stalinova pomníku má i tajné podzemí. Je velké jako náměstí Jana Palacha. Vepřík si ho už několikrát prolezl a hrdě hlásí, že narazil na několik místností, z nichž největší je tzv. Sloupová síň. Možná že kvůli jeho návštěvám se metronom často zastavuje. Kdo ví, co tam to prasátko od roku 1991, kdy se sem Stroj času instaloval, provádí.

 15. – 13. 4.

Kinetická plastika Stroj času stojí na místě, kde dříve stál monumentální pomník pana Stalina, který měl za sebou další čtyři postavy. A díky nim se celému pomníku říkalo Fronta na maso. Hladový vepřík se do fronty také postavil, ale po sedmi letech pochopil, že stojí zbytečně. Jen tak tak unikl odstřelení. Detonace byly slyšet po celé Praze. Proto vepřík navrhl magistrátu používat toto místo pro novoroční ohňostroje.

16. – 20. 4.

Minulá perlička způsobila, že vepřík dostal chuť na maso. Proto seběhl z Letné do Starého Města a šup do ulice Masné. Ta dostala jméno od řezníků, kterým se říkalo masaři. Na rozdíl od mouchy masařky, která je velmi nepříjemná, se řezníci řadili k těm nejváženějším řemeslníkům v Praze. No a v ulici měli své masné krámy. Nedaleký kostel sv. Jakuba považovali za svůj. A proč mají v kostele pamětní desku? Pepřík příště prozradí.

17. - 27. 4.

V kostele sv. Jakuba narazíte na desku, na které je napsaná výhrůžka od řezníků. Kdo kostelu blíží, bude rozsekán na kusy! Řezníci skutečně kostel uchránili nejen během husitskýuch válek, ale i při vpádu pasovských. I když spojení vepřík Pepřík a řezníci není úplně ideální, prasátko má jasno. Až bude našemu národu nejhůře, kromě rytířů z Blaníku zavolá i řezníky. Oni snad budou vědět, nad kým mají mávnout svou sekerou.

18. - 4. 5.

Kostel sv. Jakuba ukrývá uvnitř mnoho pokladů. Který si dneska vybereme? Tím, že se vepřík nechal nedávno unášet chuťovým smyslem, když vběhl do ulice Masné, nechá se nyní unášet smyslem sluchovým. Vždyť zde můžete narazit na největší varhany nejen v Praze, ale v celých Čechách. Přes osm tisíc píšťal hovoří samo za sebe. Hovoří vlastně píšťaly? Spíše piští. Ovšem pod rukama Antonína Dvořáka, který tu hrával, rozhodně nepištěly.

19. - 11. 5.

Když odcházíte z kostela sv. Jakuba na Starém Městě, otočte se. Na průčelí je světec zobrazen se svým typickým atributem - mušlí. Jakub byl jedním z dvanácti učedníků Ježíška. Není ovšem jediný, který je zobrazován s mušlí. Tím dalším je sv. Roch. Jak je od sebe odlišit? Povíme si příště. Teď si totiž vepřík všiml restaurace naproti. A mají tam výborné mušle! A hlavně ústřice! A je tam Roch. Tedy ruch. Dobrou chuť, Pepříku.

20. - 18. 5

Minule padlo jméno sv. Rocha. Kde ho v Praze najdeme? Třeba na domě U Zlaté studně. Ovšem Roch je často zobrazován nejen s mušlí - ukazuje nám i svou nohu. Nakazil se morem a na noze měl nepěkné rány. Věrní přátelé pes a Pepřík mu nosili chleba. Pes bývá s Rochem zobrazován, ale vepřík ne. I když i vepřík je s Rochem už navždy spojen. Nevěříte? Co dělá prasátko? CHRO! A teď si písmenka přeházejte a dostanete jméno světce.  

21. - 25. 5.

K domu U Zlaté studně se váže pověst - popisuje chudou služebnou, která se ve sklepení tak dlouho nahýbala přes okraj studně, až do ní zahučela. Nepomohla ani rychlá pomoc vepříka (přeci jen v dýchání z tlamy do úst překážel jeho rypáček). Když však studnu po této události čistili, objevili za jedním kamenem ukrytý poklad. Na domě je kromě sv. Rocha i sv. Jan Nepomucký. Ten se také v poslední fázi života dostal pod vodu.

22. - 1. 6.

V Praze máme kromě domu U Zlaté studně i ulici toho jména. Ale není na Starém Městě, kde vepřík minule zachraňoval z vody služebnou, ale na Malé Straně. Ulice své jméno nemá příliš dlouho, zhruba sto let. A nazývá se podle domu, na kterém je zobrazen Kristus u studny. A jak se jmenovala ulice předtím? Pepřík bude počítat do pěti. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Pětikostelní! Cože, tolik kostelů v jedné uličce? Je to možné?  

23. - 8. 6.

Vepříkovy stopy nás zavedly na malebnou Malou Stranu. Pětikostelní uličku byste hledali marně, ale vzpomínku na Pětikostelní náměstí tu máme dosud. A jak je to s těmi kostely? Pět jich tu rozhodně nestálo. V dobách hodně dávných tu stály dva. Ale proč tedy název Pětikostelní? Jeden majitel několika zdejších domů se jmenoval pan Funfkirchen. No a jeho příjmení v doslovném překladu z němčiny zní - chvíle napětí - Pětikostelní.

24. - 15. 6

Teď však tiše. Vidíte tamhle toho ptáčka? Pojďme se k němu pomalu přiblížit. Budou to tři roky, kdy se tu skřivánek usadil. Pták, symbol mezi světem pozemským a nadpozemským, si sedl přímo na mikrofon k řečnickému pultíku. U něho se statečně obhajovala žena, která asi tušila, že jí to nepomůže. V tichosti si můžete přečíst i poslední slova, se kterými se Milada Horáková loučila se světem. Vepřík se tu vždy zastaví.   

25. - 22. 6.

Od smutné zastávky u skřivánka se vepřík hned za rohem zastavil u tří čápů. Čáp patří mezi symboly domova a rodinného štěstí. Pepřík si vzpomíná, jak do domu pozval svého přítele, který složil následující řádky: „V domě U Tří čápů mají viset mapu. Čápe, umíš číst? Buďte si tím jist. Čápe, umíš psát? Píši velmi rád. Umíš čísti z mapy? Umím, klapy, klapy.“ Jméno pána, kterého vepřík pozval? Nezval. Vítězslav Nezval.

26. - 29. 6.

Dům U Tří čápů najdeme v Tomášské ulici. Není bez zajímavosti, že se ulice měla jmenovat Tomáškova. V jednom z domů žil a zemřel skladatel Václav Jan Tomášek. Jenže tento hudební učitel (i vepřík k němu chodil na hodiny) a také jeden ze zakladatelů Národního muzea měl smůlu. Tomáškova ulice už byla u smíchovského Malostranského hřbitova. A tak ulice nese jméno po kostelu sv. Tomáše. Místo Tomáškova se pojmenovala Tomášská.

27. - 6. 7.

Předposlední perlička se zmiňovala o třech čápech. Proč tedy nezajít k další trojici opeřenců? U Karlova mostu narazíme na tři pštrosy. Nechal si je vymalovat pán, který tu zdobil dámské klobouky z pštrosích per. Frontu u něho čekali i pánové, kteří chtěli mít originální koňské postroje. Nebo jen chtěli koupit vějíř pro svou milou? Vepřík je rád, že nemá peří. Už rozumí, proč pštros umí rychle utíkat. Kdo uteče, vyhraje!  

28. - 13. 7.

Na rozdíl od pštrosů, kteří minule utíkali, aby se nestali oběťmi tehdejší módy, se k domu U Tří pštrosů utíkalo na chvilku posedět. Už jste to také slyšeli? Nějaký cizinec, snad z Arménie, si zde otevřel kavárnu. Považme - první v Praze! Nápoj, který si tehdy mohl dovolit jen někdo, měl velké úspěchy. A protože vepřík Pepřík byl a je stále někdo, byl tu pečený vařený. I když to je přirovnání, které se prasátku moc nelíbí.

29. - 20. 7.

Už víme, kde se nacházela první kavárna v Praze. Ale nebylo to první místo v hlavním městě, kde jste si tento exotický nápoj mohli poprvé ochutnat. Arménský cizinec totiž kávu nejdříve nabízel na ulici. Jen si to zkuste představit – oblečen do arabské módy nosil stříbrnou konvičku, ze které naléval kávu zájemcům do kalíšků. To vše kolem domu U Zlatého hada, ve kterém sídlil. Také blízko Karlova mostu, upozorňuje nás prasátko.

30. - 27. 7.

Dům U Zlatého hada najdeme v Karlově ulici. Ta se však dříve jmenovala jinak - podle řemeslníků, kteří zde bydleli. Ševcovská, Nožířská anebo Zlatnická. A právě zlatníci se střídali v držení domu U Zlatého hada. A vepřík hned přispěchal s rýmovačkou: „V Praze U Zlatého hada prodává se čokoláda. Zlatý had má ji rád. Hade, pojď si s námi hrát.“ A tak si šel Pepřík hrát. Ještě jedno zvířátko by to chtělo. Je tu nějaké poblíž?

31. - 3. 8.  

Vepřík se rozhlédl a uviděl naproti hadovi modrou štiku. A hned si vzpomněl, že zde s panem Dismasem Šlamborem vytvořili první stálé kino v Praze. Vepřík však poradil našemu průkopníkovi kinematografie, aby si změnil jméno. S Dismasovým návrhem, který zněl Pornepo, však Pepřík zásadně nesouhlasil. I když se jednalo o dost peprné jméno. „Vždyť budeš provozovat kino!“ lamentoval. A nechceš se tedy jmenovat Viktor Ponrepo?

32. - 10. 8.

Vepříkovi se už točí hlava. Modrá štika, zlatý had, tři pávi a pštrosi. Ta Praha je jak Noemova archa - plná zvířat. Vepřík Vás zavede do kostela, který se už v perličkách jednou objevil. A když nyní zmínil Noemovu archu, okamžitě si na kostel vzpomněl. Kdykoliv je uvnitř, připadá si jak ve velké lodi. V podpalubí, které má dřevěný strop. Zkuste i Vy vejít do kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. 

33. - 17. 8.

Plečnikova Noemova archa má kromě obrovského prostoru uvnitř i vysoký stožár v podobě široké hlavní věže. A na každém stožáru bývá i koš, ze kterého se lze dívat do daleka. V případě kostela na náměstí Jiřího z Poděbrad můžete vystoupit také do výšky a vyhlížet do dálky. Protože vepřík tu trávil více času, než se panu architektovi zamlouvalo, umístil sem pro něho hodiny. Největší v naší republice. Aby je vepřík nepřehlédl. 

34. - 24. 8.

Vepřík si vzal instalaci největších hodin dost osobně a raději hledal v Praze nějakou menší loď, kde ho nikdo nebude sledovat. A vzpomněl si na zlatou loď, kterou byste našli na Klárově. V budově býval hostinec U Zlaté lodi, kde se prý zastavoval i sám císař Rudolf II. Pivo mu Pepřík ochotně přinášel, ale o vepřovém nemohla být řeč. „Nedáte si, císaři, spíše ovoce, zeleninu? A co si bude přát Váš doprovod - malíř Arcimboldo?“

 

35. - 31. 8.

Každá zlatá loď potřebuje kotvu. Zlatou kotvu. Jednu najdeme kousek odsud - na Malé Straně v Karmelitské ulici. Vidíte, že dům toho jména není symetrický? Jeho pravá přístavba je totiž v místě, kde byla dříve ulička. Ulička ke kostelíku sv. Vavřince. Kdykoliv vepřík slyší jméno tohoto světce, hned si vzpomene na žhavé uhlíky, které Vavřincovi dělaly společnost v posledních okamžicích jeho života. Pepřík se ohně bojí.  

 

36. - 7. 9.

Druhou zlatou kotvu najdeme na Novém Městě. A prasátko, protože se minule bálo ohně, tak ani u této kotvy nemá klid. Došlo až do ulice Spálené. Ano, původní dům tu lehl popelem. Naštěstí rohový dům U Zlaté kotvy stojí i v ulici Ostrovní. A kolem každého ostrova by přeci měla být voda. Tak alespoň má čím hasit, pokud by tu znovu vypukl požár. Zlatá kotva se sice Pepříkovi líbí, ale dostal chuť na další kotvu. Na palác Kotvu.

 

37. - 14. 9.

Nejdříve to byla kotva na Malé Straně, pak na Novém Městě a nyní na Starém Městě. Není to poslední kotva v Praze, ale má snad největší kotvu v rámci domovních znamení. A i když stojí nad šestým patrem, můžete ji dobře vidět z ulice. Kotva byla tak populární, že dala jméno vedle stojícímu obchodnímu domu. O něm si něco řekneme příště, teď si však vepřík musí jít něco nakoupit. Kam? No přece do Kotvy, když už jsme tady.

 

38. - 21. 9.

Tak co, vepříku, už máš nakoupeno? Pokud jste vepříka sledovali minulý týden, tak byste měli vědět, že prasátko zakotvilo v obchodním domě Kotva. Vepřík se tu občas ztratí, protože stavba je rozdělena do mnoha šestihranů, které na sebe navazují. Š - šestihrany postavili Š - Švédové. Jak asi vypadal kostelík sv. Benedikta, který tu stál několik stovek let před obchodním domem? Po něm tu máme alespoň uličku - Benediktskou.

 

39. - 28. 9.

Lodě a kotvy nám dělaly společnost v mnoha posledních perličkách. Co takhle vyměnit dopravní prostředek? Nejbližší vlakové nádraží od Kotvy je Masarykovo. Jméno našeho prvního prezidenta neslo už krátce po vzniku Československa. Při pohledu do kalendáře budeme přesně za měsíc slavit stoleté státní výročí. Vepřík navrhuje, že nás zavede na všechny pražské adresy, kde pan Masaryk přebýval. Tak rychle, ať nám neujede vlak.  

 

40. - 5. 10.

První dům, kde Tomáš Garrigue Masaryk v Praze bydlel, stojí na Smíchově v Holečkově ulici. Žil v něm v době, kdy se po požáru znovu stavělo Národní divadlo, a vydržel tam pouhé dva roky. Vepřík už tehdy profesorovi filozofie říkal, že za 35 let bude bydlet na druhé straně petřínského kopce. To ale budoucí prezident netušil, že má prasátko na mysli Pražský hrad. Ono je totiž dobře, když nevíme, co nás čeká. Nemyslíte?

 

41. - 12. 10.

Na minulém domě byla na pana prezidenta Masaryka alespoň vzpomínka v podobě pamětní desky. Ve druhém domě, v Rubešově ulici na Vinohradech, nám jeho bydlení nepřipomíná nic. A přestože to tehdy pro pana Masaryka bylo stěhování do lepšího (v bytě měli dokonce vlastní koupelnu, což tenkrát nebývalo běžné), jeho jméno dnes na zvonku chybí. Chybí všechna jména. Zvonky tu sice nějaké jsou, ale nikdo už na ně dlouho nezvonil.

 

42. - 19. 10.

Třetí zastávku si uděláme u vily Osvěta na Vinohradech. Profesor Masaryk ve vile, které dal jméno její majitel a vydavatel stejnojmenného měsíčníku Osvěta Václav Vlček, bydlel tři roky. Vepřík pana Vlčka moc nemusel (kvůli jeho jménu za Masarykem skoro vůbec nechodil). Nakonec se Masaryk musel odstěhovat, protože měl s panem Vlčkem jiné názory na nějaké nalezené rukopisy. Ach, ty hádky - stálo to těm moudrým mužům za to?

 

43. - 26. 10.

Už už se chtělo prasátko vydat na další adresu, když si vzpomnělo, že minule ani nezmínilo ulici, ve které Masaryk bydlel. Nyní se jmenuje Jana Masaryka. Malý Jan se tady Masarykům narodil. A když se s ním, jako s československým ministrem zahraničí, vepřík později setkal, vzpomínali spolu na Janovo dětství. Vždyť vepřík zažil Janovy první kroky a pády. Na ten jeho poslední v roce 1948 nerad vzpomíná. To je však jiný příběh.

 

44. - 2. 11.

Z vily Osvěta se Masarykovi přestěhovali do centra. Vepřík doporučil zvýšené přízemí ve Školské ulici, kde rodinu měli hlídat rytíři - jak několik namalovaných na fasádě domu, tak dva v průchodu. Mohlo to být vše idylické bydlet v takové společnosti, kdyby jim nezemřela čtyřměsíční dcerka. Masarykovi se museli odstěhovat pryč. Vše jim maličkou Eleonorku připomínalo. A to bylo naposledy, kdy Masaryk bydlel na pravém břehu.    

 

45. - 9. 11.

První, ale rozhodně ne poslední zkušenost s Malou Stranou začala pro Masaryka v Tomášské ulici. Pamatujete si dům, o kterém vepřík mluvil před několika měsíci v jiné perličce ve spojitosti s hudebním skladatelem Václavem Janem Tomáškem? Tak v tom samém domě Masarykovi také pár let bydleli. Sice bylo nutné nosit vodu ze studny do třetího poschodí, ale to nevadilo. Vždyť tady se jim narodila holčička Olga. Za svitu petrolejky.

 

46. - 16. 11.

Z Malé Strany na Hradčany. Masaryk se stále blížil k Pražskému hradu více a více. A stejně tak se blížil i konec devatenáctého století. Tatíček Masaryk měl v Hrzánském paláci v Loretánské ulici ideální místo pro svoji tvorbu. K jeho pracovně totiž přiléhala prostorná terasa. Pepřík si pamatuje slova Alice, dcery Masaryka, která často mluvila o překrásném pohledu na Prahu, zázračnou v modravém světle, rozlehlou, stověžatou.

 

 

Pravidelně se můžete setkávat s perličkami na facebooku Peprné Prahy, které vycházejí každý pátek v 5:55 (zkrátka v P PPP). Tady na webu se objevují se zpožděním. Ale zase jdou pěkně za sebou.