Postrkující persony

Peprná Praha je sice založena na mé lásce k hlavnímu městu, ale dosáhnout současného stavu by se pravděpodobně nepodařilo, kdyby na životní pouti člověk nepotkal některé osoby. Zde je pár z nich.

Paní Košťálová – ředitelka ZŠ Karmelitská na Malé Straně (1998)

Na ZŠ jsem se dostal v prvním ročníku VŠ a odešel jsem z ní až před státnicemi. Přišel jsem jako lektor počítačového kroužku, ale po prvním roce mi bylo jasné, že chci dětem předávat jiné informace než počítačové. Paní ředitelka, taktéž velká milovnice Prahy, mi dala volné pole působnosti. A také morální podporu. Díky ní vznikl hned další rok Kulturní kroužek pro děti čtvrtých a pátých tříd. A že začátky jsou těžké? Pokud máte při sobě podporu celého učitelského sboru, tak to jde samo.

Musejní pedagožka Vladimíra Sehnalíková (2002)

Ke konci studia na VŠ jsem absolvoval cestu do USA. Většinu měsíců jsem strávil v New York City a byl jsem nadšen tím, jak tam fungují dětské doplňkové aktivity pro výstavy a muzea. Po příjezdu do Prahy jsem se plný elánu obrátil na UPM – Uměleckoprůmyslové museum, které jsem vnímal již od střední školy jako to UPM – Úplně perfektní muzeum. Kontaktoval jsem musejní pedagožku Vlaďku Jinochovou, nyní Sehnalíkovou, se kterou se nám podařilo zrealizovat některé plány. Například díky spolupráci se ZŠ Karmelitská vznikly pracovní listy, které představovaly dětem musejní exponáty v ulicích Prahy. Do spolupráce se mi podařilo přemluvit i skvělou ilustrátorku Lucii Seifertovou.

A když jsem poprvé uviděl své jméno v měsíčníku Kulturní přehled, které bylo uvedeno u prohlídek do UPM, cítil jsem se velice důležitě.

Po VŠ jsem nastoupil do práce, na svět přišel jeden synek, druhý synek a život se odvíjel jiným směrem. Ale stále jsem cítil, že moje práce se školními dětmi nemůže jen tak skončit. Že to zatím byl jen začátek, příprava na něco většího.

Jednou mi pípla SMS, abych se ozval kamarádce. Že má dítě v mateřském klubu a že chodili s jednou paní průvodkyní po Praze, ale paní průvodkyně už nyní nemůže. A že jestli nechci převzít štafetový kolík. No, předškolní děti jsem ještě neučil.

Jarmila Štecherová, Daniela Stloukalová, Jitka Písařovicová (2015)

První dáma – ředitelka mateřského centra, další dvě dámy - velice aktivní a milé maminky. Díky těmto ženám jsem jednou měsíčně připravoval procházku Prahou pro malé děti a jejich doprovody. Byla to výzva a dával jsem si na každé procházce hodně záležet. Když jsem si však spočítal, kolik času mi zabere příprava jedné procházky a že z ní má pak užitek třeba jen šest dětí, něco mi tu nehrálo. Projevilo se tak asi moje ekonomické vzdělání. Začal jsem přemýšlet, že bych stejné téma, stejnou procházku, mohl nabídnout i jiným dětem a rodičům. A tak Peprná Praha povstala z popela a pokračoval jsem v systému – jedno téma za jeden měsíc.

Sylvana Šoleová (2016)

Národní divadlo je budova, která se v Peprných procházkách musela objevit. A při přípravě procházky jsem se seznámil s paní Šoleovou, která má prohlídky na starost. Protože se jí líbil můj způsob komunikace s dětmi, vymysleli jsme pro ND novinku: Prohlídky pro předškoláky. Od té doby si beru jednou za měsíc v práci půl den dovolenou a trávím ho v ND s těmi nejmenšími. Už mi prošlo pod rukama více než dva tisíce dětí. Sice můj vztah s nimi není zdaleka tak intenzivní jako při Peprných procházkách, ale často se objeví skupinky, které mi dají tolik energie, že z ní čerpám do další své návštěvy ND.

Magdalena Šmídová Turchichová a Zdeněk Pecháček (2017)

Po několika letech mé práce jsem obdržel e-mail od divadla Minor. Na první schůzce jsem si padl do noty jak s panem ředitelem divadla, tak s vedoucí propagace. Vznikl tzv. Peprný Minor, tedy spolupráce divadla Minor a Peprné Prahy. Vše začalo outdoorovou hrou Po stopách Jana Tleskače. Úspěch první hry si vyžádal volné pokračování s názvem Za tajemstvím Široka. Letní Petřínský maják vystřídala v pořadí čtvrtá venkovní hra s názvem Republika!. Díky Minoru jsem tak mohl realizovat své sny už ze střední školy. Vymýšlet bojovky Prahou.

Rodiče a děti – moje i ta spousta dalších

Dosud jsem zmínil ty hlavní osoby, které se objevily na mé cestě Prahou. Nejen ony mi pomohly k tomu, že se stýkám s dětmi a jejich rodiči a povídáme si o Praze. A jsou to právě děti a jejich doprovody, které mi ukazují, že to, co dělám, má smysl. Pro ně i pro mě. A já jsem za to moc rád.

Děkuji!