PP – Přečíst Poesii

 Inspirovala, inspiruje a bude inspirovat.

„Praha nás ne a ne pustit. Ani jednoho. Ta matička má drápy. Tady se musíš podřídit, nebo -. Na dvou koncích bychom ji museli zapálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak bychom jí možná unikli.“

Franz Kafka, 1902

Vikárka

„Vikárka je dodnes něčím podobným jako Říp, Blaník nebo Radhošť. Je legendární ještě z dob, kdy byla hospodou, a nic jí neubírá na věhlasu, že se o Svatopluku Čechovi dneska spíše jen učí, než aby se četl. Pro generaci našich dědů byl ovšem neméně tak přitažlivým autorem, jakým je dneska Bohumil Hrabal, Miroslav Horníček nebo Vladimír Páral. Ale najděte mi dnešního mladíka nebo dnešní džínsovou komtesu, kteří by si přečetli Lešetínského kováře, Písně otroka nebo Václava z Michalovic!

Jednu z jeho postav však zná dodnes každý, i když třeba jen platonicky: Matěje Broučka, kterého Svatopluk Čech poslal ve své science-fiction do 15. století i na Měsíc, a navíc i po Čechách a na výstavu. A to z Vikárky, jejímž byl dlouholetým hostem. I když zdaleka ne ojedinělým ve své proslulosti, protože ve Vikárce jste mohli – kdybyste se narodili včas – zastihnout J. Vrchlického i M. Alše, O. Nedbala i E. Destinovou a ojediněle – kromě desítek jiných – i Leoše Janáčka. Toho ovšem při plnění služebních a skladatelských povinností, neboť výlety pana Broučka zhudebnil, a o něčem takovém se nedá přemýšlet v brněnském Rozmarýnu.

Původ názvu Vikárka tuší kdekdo, i když se nachází opravdu v budově pražského vikariátu zřízeného pro vikáře a kanovníky u sv. Víta. Vikář i kanovník je v očích občana prostě farář, ale to je málo. Farář je nevysoká duchovní hodnost, ten je prostě duchovním správcem své farnosti a pod ním je pouze jeho pomocník, tedy kaplan. Nad ním je však prelát, a především vikář, který spravuje už celý okrsek farností, tedy vikariát. Je tedy zástupcem samotného biskupa, jenž spravuje diecézi, kterou tvoří několik vikariátů. A jemu v tom pomáhá sbor kanovníků, který tvoří kapitulu.

Nuže vikář a kanovníci od sv. Víta sídlili v budově, kde je dnes Vikárka. Aby měli na režii, vymohli si před čtyřmi sty lety na arcibiskupovi právo točit ze sudu i osobám neduchovním. A jelikož by nevypadalo dobře, kdyby kdejakého ochmelku obsluhoval u pípy tak vysoký hodnostář, najali si na to dva civily a z refektáře se stala Vikárka. Ta Vikárka, kde v létě neslyšíte slovo česky, kam vcházejí hosté ze všech koutů Evropy a z ještě větší dálky s fotoaparátem na krku a kde obsluhující zaměstnanci musí umět nazpaměť, že polévka se řekne Suppe, Soup, Minestrole anebo Caldera podle toho, jestli je host blonďák, zrzek, brunet, hnědovlasý nebo lysý. Ale když není léto nebo Velikonoce, Vánoce či svatodušní svátky, říká se polévce zase polévka a personál má radost, že lidé u stolu už zase hovoří, povídajó, hutorí a rozprávajú.

Do Vikárky chodí i restaurátoři Pražského hradu. Já tam nejsem tak často. Mám to z ruky. Ale jednou bych chtěl opravdového restaurátora vidět. Aspoň u té polévky. Vždyť on je něco jako čaroděj. Něco jako Rýbrcoul, Poseidon anebo Velký Manitou. Mávne dlátem, štětcem nebo jiným instrumentem a do Prahy se sjedou na jejich práci podívat tři miliony lidí za rok. I když nejenom na jejich práci.“

Po Praze chodím – František Nepil

Možností je mnoho, ale musíme vybrat ty nejvhodnější kousky. Pomůžeš mi?